with smile

Mnou nepochopená generace

6. march 2014 at 23:07 | written by Nik Herb Turey
Zdravíčko mí milovaní přátelé. Je obdivuhodné, že ve vteřině, kdy si tutéž větu řeknu nahlas, tak se změní v naprosto perverzní a skoro to vypadá, jako kdybych neměla žádné přátele. Ale o tom až jindy. Mám strašně dobrou náladu a chci, aby ti depresivní jedinci, kteří své čtvrteční večery tráví nad kapesníčky, záviděli. I když omluvte mé menší nedorozumění, já jsem nachlazená, takže už těch kapesníčků konec konců skončím taky. Je toho taková spousta, co vám chci převyprávět a to už jsem sto slov vyčerpala za zbytečnosti hned na úvod, jak přínosné.

Takhle melu kvůli tomu znovu shledání s Haničkou. Pokud si to právě čteš, připrav se, že s takovými komentáři se budeš v článcích objevovat často. Ať už jako má oblíbená blogová přítelkyně nebo jako můj imaginární přelud. Takže ještě jednou díky za tvůj první krůček v našem opětovném navázaní kontaktů. Jde se na druhý bod v mém dlouhém seznamu, který je delší než vánoční nákupní lístek. Víte, nedávno jsem zjistila, že spousta mých drahých kamarádek má depresivní tumblr. Jak tak nad tím přemýšlím, to kamarádek by mělo být v uvozovkách, jelikož naše přátelství hraničí s mírnou ignorancí a závistí, samozřejmě z jejich strany.

Celá tahle kauza - hodím si na svůj tumblr fotografie modřin, tepenného krvácení, možná i tričko Nirvany, aby šlo vidět, že poslouchám tvrdou hudbu, o pár minut později si však pustím One Direction a začnu twerkovat. Celý tenhle nesmysl mě dovádí k šílenství. A ne tomu, kdy nahlas řeknete, že šílíte, ale přitom jste duševně v pořádku, ale k tomu, že mám chuť si udělat pár modřin nebo jedno tepenné krvácení, zatím co budu skutečně poslouchat Nirvanu. Fakt nechápu, jak třináctiletá holka může tvrdit, že je v hluboké depresi, když jediné, co mohlo zapříčinit její špatnou náladu je přebytek jedniček nebo kluk, jehož největší idol je Justin Bieber. Chce se mi křičet, když vidím, kolik lidí skutečně spadlo do depresí kvůli něčemu velkému a přejí si byť jen trochu štěstí, aby měli důvod proč se usmívat. Ale ne máme tu dívky, které předstírají nebo dokonce věří, že jsou v depresích a odebírající si tím veškeré štěstí. Ano, každý máme dvě možnosti, buď sedět u tumblru, přidávat morbidní obrázky a nadávat na život anebo se kurva zvednout s té zatracené židle a jít s tím něco udělat. (Menší objasnění, slovo kurva je použito jen tak do vzduchu, abych odčerpala trochu té špatné energie, neoslovuji tím vás holky)

Ať žijí anorektičky, které si na ask vyfotí svoje nohy a dostávají reakce jako - ashdhsjs já chci taky takové nohyyy. Moment špatně nesmím zapomenout na srdíčka a iphone, znovu - - ashdhsjs já chci taky takové nohyyy a iphone♥♥♥♥. Doma zřejmě vydělávají na iphone, ne na jídlo. Jsem sice taky v pubertálním věku, ale kdybyste mi dali na výběr mezi za a) nikdy nevidět své rodiče znovu a b) už nikdy nejíst pizzu, tak už si balím věci a jedu na Madagaskar.

#Čajovna, kde neslyšeli o topení

Dobře, dobře. Tento týden mám prázdniny, a zřejmě jsem nabrala tak osm kilo tím, jak se furt válím v posteli s notebookem, jídlem, čajem a seriály. A to mě přivádí k tomu, jak jsem se sakra mohla nachladit? Když jediné chvilky, kdy opouštím svou doživotní partnerku Postel, jsou za a) když jdu na záchod, b) vyčistit si zuby, c) potřebuju doplnit zásoby jídla a pití nebo d) potřebuju si do notebooku zapojit nabíječku. A ještě nezapomeňme na lampičku, protože jsem občas posera. Můj život je tak krásný.

Ale teď vážně, včera jsem se odhodlala vstát a ve čtyři jela ke své spolužačce. Po roce a půl jsem viděla svoje bývalé spolužačky ze základní školy, bylo to skvělé. Až na to trapné ticho, po kterém následovaly ty trapné obličeje, které vůbec celou situaci ještě nezhoršovaly. Ale to bych to nebyla já, abych nevybrala náhodné téma a nezačala diskutovat. Není to ani o tom, že jsem upovídaná, spíš nemám ráda ticho. A navíc, když kvůli někomu opouštím postel, tak ať se o něm sakra dozvím aspoň něco zajímavého. Asi by nebylo špatné už ze začátku tohoto tématu zmínit, že jsme byly v čajce, kde byla strašná zima. Od kdy je v čajovnách větší zima než venku a taková neschopná obsluha? To proto mám přes sebe na fotografii přehozenou bundu, protože jinak by se ze mě stal žijící rampouch. A tou obsluhou mám namysli - dívku, po které když jsme chtěli čaj, tak nám donesla dva hrnky, i když nás bylo pět.

Když jsme se pak kolem deváté vrátily ke spolužačce, kde jsem trávila noc. Nebojte, orientaci jsem zatím nepřehodnotila, pořád jsem heterosexuál. Zkrátka když jsme se vrátily, tak jsme byly tak unavené, že jsme kolem jedné ráno usnuly při hraní nemyslných her. Ráno jsme stávaly kolem deváté a dívaly se na Babovřesky, které jsem viděla poprvé. Je to docela fajn, když pomyslím na to, že je to česká tvorba. A pak už si domyslíte, co mohly asi dvě holky dělat ve volném bytě jiného, než si vařit oběd a hrát si s potkanem, který miluje nutelu.


#Tak co vypadám k světu?

Poté, co jsem se v jednu vrátila domů, tak jsem měla asi půl hodiny na to si uspořádat svůj nepořádek v pokoji. Bylo to tu jak po vybuchnutí jaderné bomby. Podívala se směrem do pokoje na pořádek a poplácala se po zádech. Ano, stihla jsem to. A protože mi zbývalo spoustu času, tak jsem se pořádně upravila, předtím než jsem šla na autobus. Jela jsem k sestře, která bydlí ve městě zhruba 13 kilometrů od vesnice, kde žiju. Strávily jsme spolu několik hodin, plné svěřování, nákupů a dobrých pocitů, že se konečně dokážeme vystát. Miluju svojí sestru, nebojím se přiznat, že si jí necením jen jako sestry, ale jako osoby takové. Je sice trochu sebestředná, ale i přesto má úžasný charakter a já tajně doufám, že trochu těch genů ulpělo i na mě. Teď už to, ale asi nebude tak tajné, když jsem to pronesla před všema. Mámě jsme koupila tři tulipány, kterými jsem musela smazat hádku z předchozího dne. Občas to nejde jinak než nějakým milým dárkem, co sděluje, že jste na onu osobu mysleli a cítíte se provinile. A po příjezdu domů jsem zajela zpátky do starých kolejí.

Jsem šťastná, že jsem obklopena skvělými lidmi a ne jen těmi ufňukanými holkami, co volný čas tráví na facebook chatováním s někým, koho stejně nemají rády. Všichni, opravdu všichni včetně vás, děláte můj život barevnějším a nutíte mě být ukecanou, usměvavou a především spokojenou po dvacet čtyři hodin denně. Dodatek - mami a tati děkuju vám, že jedete na celý víkend pryč, konečně mě nikdo nebude trestat za mojí životosprávu.

Xoxo vaše Nik Herb Turey.

#moje celoživotní lenošení

Důvod, proč jsem byla smutná, a proč být šťastná.

26. june 2013 at 20:05 | written by Nik Herb
Sakra dlouhý článek..

Čím začít? Tím, že ztrácím veškeré mé štěstí? Nebo že i přesto jsem docela šťastná? Občas se ve vašich životech udá tolik změn, že změní nejen vás, ale celý váš pohled na svět. Dříve jsem se mi stala nějaká blbost, kupříkladu odřené koleno. Naříkala jsem, udělala jsem z komára velblouda, teď se v mém životě udá velká změna a já jen mlčky pozoruju veškerý ten zmatek. Pláč není jen symbol bolesti, ale i toho, že je něco v nepořádku. Tak moc jsem si přála zařadit tento článek mezi ty nešťastné. Ale jak bych mohla? I když se vše v mém životě s okamžikem mění, cítím se méněcenná a nevím, kam bude směřovat mé léto, pořád jsem na tom relativně dobře. Někteří lidé nemají, co ztratit a mě toho pořád tolik zbývá. Můžu si dovolit koupit sušenky, celé je za pár minut sníst a neříkat si, že mi jedna sušenka musí vystačit na den. Nemyslela jsem na budoucnost, žila jsem ze dne na den, ale až teď si uvědomuju, jaká to byla chyba. Žila jsem s přesvědčením, že vše, co je se mnou dnes, se mnou bude zítra, pozítří a možná i v mých osmdesáti. A poznat, že tomu tak není…bolí.

Za tento rok se toho událo tolik. Zažila jsem lásku, ne ledajakou. A taky tu bolest, když vám vaše láska zahne s jiným. Můj táta měl bouračku. Přežil, ale jen o fous. Ještě před tím manželství mého táty a mámy viselo na vlásku. Málem jsem propadla z matematiky, ale stejně mám neklasifikován z chemie. Začala jsem brát školu, jako něco, co je samozřejmostí, i když ono není. Nebrala jsem ohled na své rodiče a pokaždé, když na mě zvýšili hlas, tak jsem se jim vysmála do obličeje. A v neposlední řadě mi umřel pejsek. Člověk by řekl, že na jedno lidské tělo je toho moc nebo málo? Nic nebolelo, všechna bolest se rychlostí blesku přenesla. Ve skutečnosti se nepřenesla, jen zůstávala uchována někde uvnitř mě. A smrtí mého mazlíčka vyplula napovrch. Člověk si uvědomí, jak moc toho ztratil ve chvíli, kdy by už měl být v pořádku. Stačí pár sekund a sedm let je pryč.

# nejrásnější úsměv je ten, který se probojuje skrz slzy

Sobota. Pro některé lidi víkend, střízlivění, válení se v posteli a pro mě, tak nějak všechno. Pátek a já přibližně dvě promile v krvi svíjející se u tyče se svou dobrou kamarádkou a popíjením všeho, co mi přišlo pod ruku. V té chvíli mi to přišlo jako dobré východisko, uspěla jsem v matice a alkohol byl něco jako stvrzení toho, že se mi po tom všem něco podařilo. Všechno to pozitivní se vypařilo při ranním budíčku v sobotu, kdy jsem nenacházela své ponožky a v tom malém stanu 1 x 1 metr to páchlo jak v lihovaru. Vydala jsem se na cestu domů, vyvlékla své třemi (nebo snad čtyřmi?) druhy alkoholu posviněné oblečení. Do pusy si dala trochu pasty a pokračovala ve spánku, tentokrát s ponožkami. Když jsem se něco kolem jedenácté probudila. Při pohled na jídlo jsem si uvědomila, že už je zase vše v pořádku a můj skvělý metabolismus mi zajistil vstávání bez kocoviny. Uklidila jsem několik místností, pomohla s přípravou na oslavu a sedla si s popcornem k televizi. Když jsem své tělo přemístila do altánku na čerstvý vzduch, člověk by věřil, že všechno bude, tak jak se patří. Ba naopak.

Tehdy to začalo. Slyšela jsem neuvěřitelné kňučení. Mému čtyřnohému mazlíkovi se podlomily packy a v momentě ležel v příšerných bolestech na zemi. Od pusy se mu táhly sliny a všichni jsme se seběhli ujistit, zda je v pořádku. I přestože se zvedl, nebyl. Řekli mi, že za tento den to bylo už podruhé, co se mu to stalo. Nebylo to ovšem tak hrozné a všichni si mysleli, že ho něco píchlo. Sedl si, z pusy mu kapaly sliny a nekontroloval své potřeby, jak by měl. Ani nevěděl, že čurá. Mí rodiče se mezitím courali někde v obchodě. Všechno se to zhoršovalo, nereagoval na okolní zvuky a nehýbal se, jen tam seděl. Začala jsem plakat, tak intenzivně a zoufale. Jakoby mé tělo dopředu tušilo, že to nebude dobré. Sestřin přítel se pro dobro Roxinky obětoval a dojel se mnou k veterináři. Zaplatili jsme tisíc korun za různé přípravky a antibiotika. Veterinář říkal, že bude mít zřejmě něco s plotýnkou. Byla neděle, antibiotika nezabírala, ona jen ležela, počůrávala se, slintala a nevěděla o světě. Taky přestala jíst. V pondělí ráno, vypadala lépe. Reagovala, když jsem k ní přistoupila, ale pořád se neměla k pohybu, což jsem evidentně chápala.

Všechno její trápení přestalo, když jsem si volala s Haň. Začala z ní téct krev. Pohled na ní, byl tak bolestivý, ale zároveň uspokojivý. V té chvíli si kousek ze mě přál, aby zemřela. Aby její bolest skončila. Začal svou hlavičku pokládat na stranu, seděla jsem u ní s mámou. Obě dvě jsme brečely, řvaly a přály si, aby se uzdravila. Ještě po chvíli, co zemřela, s ní máma třásla a řvala na ní, aby se probrala. Nevydržela jsem to. Zamkla jsem se v koupelně, nesnesla jsem pohled na její tělíčko. Nesnesla jsem pohled na plakající mámu. Začala jsem plakat do svých dlaní. Nemohla jsem popadnout dech. Celý večer jsem proplakala. I následující den. Všichni se mě ptali, proč jsem smutná. A já jim nedokázala odpovědět. Když začali probírat, kde uděláme jeho hrobeček, začala jsem řvát, že nechci, aby se o tom bavili. Nepřiznávala jsem, že už tu s námi není. Až do dneška. Sice jsem šíleně smutná a slzy se mi derou do očí, ale…není tu žádné ale. Sedm let to trvalo. To, jak mě každé ráno budila a každý večer se mnou usínala. Jak jsem jí cvičila a chodila s ní na procházky. Nikdy nezapomenu na to, že my si nevybrali ji, ale ona si vybrala nás. Ať odpočívá v pokoji.


# Hlavní roznašeč jídla / moje sestra a mnou věnovaný dort

Svou bolest se snažím tišit a kompenzovat pěknými dny s rodinou či přáteli. Své myšlenky chci vkládat do věcí, které mě dělají šťastnou. Nejen, že jsem úterý strávila na úžasné přednášce, která mi dala naději, že jednou bych mohla se školou vycestovat za hranice České republiky a seznámit se s lidmi jiných kultur, ale také mě donutila se usmát. Dnešek patřil kreslení. I když v kreslení nejsem přeborník, cítila jsem se uvolněná a nakreslila jsem zezadu sedícího muže. Protože jsme na to bohužel měli strašně málo času, nestihla jsem mu nakreslit hlavu a ani to dodělat. Ale nedodělaný výkres můžete vidět zde (klikni). Před samotným kreslením, jsme byli na přednášce a výstavě. Výstava mě zaujala, přednáška ani moc ne. Hned po škole pro mě přijela máma a šly jsme nakupovat. Nebývá u nás zvykem, že si toho tolik pořídíme, teda spíš máma pořídí. Maminku mám rozdavačnou, raději dá peníze nám dětem a tátovi, než aby si koupila něco pěkného na sebe. Dělá jí to radost a možná i proto si jí jako osoby nesmírně vážím. Nemyslí totiž jen na sebe, ale i na druhé. Dokáže vám poradit, pomoct a neočekává od vás, že jí to někdy vrátíte, protože jste jí to svou radostí téměř vrátili.

Koupila jsem si legíny, přestože nemám dokonalou postavu, legíny si nekupuju z módního hlediska, no možná trochu, ale spíše dbám na to, jak se v nich cítím. A musím říct, že jsou mi nesmírně pohodlné. Jejich motiv je kytičkovaný a na léto jsou jak šité. Také jsem si koupila nové kroxy. Ráda se v nich v létě courám po zahradě nebo v nich chodím na bazén, opět mi jde i o tu pohodlnost. Ani na minutu jsem neváhala a pořídila jsem si i nějaké to spodní prádlo. Strašně se mi líbí krajky, a i když je nemám pro koho nosit, alespoň se budu líbit sama sobě. Mimo jiné jsem si koupila sluchátka k notebooku, zásobu v podobě orea, svojí originální CocaColu s nápisem Nikola, ponožky a pak pár tílek. Ale především plavky. Možná vás následujícími větami vystihnu, tak se nedivte. Obešly jsme hned několik obchodů, plavky měli pěkné, ale pokaždé mi buď neseděla barva, střih, anebo jsem našla další chybku, kterou vlastnily. Nemám neforemnou postavu, jak to říct, spíš mám jiný poměr boků a prsou. A žádné plavky nejsou na mém tělu dostatečně pěkné. Nedávno mi kamarádka doporučila, že si mám zajít do Tesca do F&F a tak jsem to zkusila. Poslední obchod a já pořád postrádala plavky. Zkoušela jsem si snad troje. Všechny byly příšerné. A pak jsem v zadu našla jedny na míru šité pro mě. Líbil se mi střih i barva a motiv. Zkrátka tohle se u mě většinou nevidí. Vyzkoušela jsem si je a následně koupila, i když spodek patří k úplně jiným plavkám, hodí se k sobě a docela mi sedí.

Mimo jiné chci říct, že si strašně cením vaší podpory, krásných komentářů a všeho čím mě obdarováváte každým dnem. Jste tak pozitivní a milí lidé. Po komentářích, kde jste mi psali, že mám přestat plakat a vaší snaze mi pomoct, bych vás nejraději do jednoho objala.

Vaše Nik Herb.

Snažila jsem se být stručná. Selhala jsem.

20. june 2013 at 20:46 | written by Nik Herb
Vítám vás zpět mí drazí čtenáři. Zpět u mých sentimentálních řečiček. Tento blog potřebuju, nepotřebuju ho sice tolik jako jídlo, ale potřebuji ho, abych pomocí slov vstřebala všechno, co se mi za poslední dobu děje. Je toho moc. Moc na mou mysl. Většinou se nestresuju a věci zvládám bez pláče či zhroucení. Ale ze školy asi brzo zešílím. A to za týden končí. Všechno to začalo matikou, z které stále propadám a zítra mám jedinou šanci si to spravit. A to působím chyt…, odkašlala, hloupě. Následuje odborné kreslení, omalovánky si pamatuju naposledy někdy ze školky. A poté konstrukční cvičení. Kdo by tušil, že když neodevzdám jeden výkres, tak mi hrozí - ,neklasifikován'? No, dobře už to vím. Za dnešní dopoledne jsem měla stihnout dva A4 výkresy a jeden A3. Konec s tlacháním o škole, když jsou za týden a jeden den prázdniny. YEEY

Pohlédla na hlavní stránku blogu, kde na ni vybaflo téma týdne kocovina. Napřed legalizace marihuany, pak milý pan prezident (Ne, ten co kradl propisky) a teď kocovina. Co bude příště? Pohlavně přenosné nemoci? Článek na téma kocovina si nesmím nechat ujít. Většinou, když se opiju, tak je mi na druhý den fajn a kocovina se na mě více méně nepodepíše. Ale uvidíme, jak konec konců dopadnu tento víkend. Nejenže jdu širákovat (spát pod širák) s kluky, kteří jsou hovada a obvykle se někdo pozvrací nebo někoho pozvrací. Minule jsem tím někým byla já. Ale taky slaví moje sestra dvacet let. Nevěřím, že ten blbeček tu ničí životní prostředí už dvacet let. Nejsem ten typ, co vyžaduje dárky na své narozeniny, ale ráda je dávám, když můžu udělat radost. Moje drahá sestřička miluje překvapení. Tím, nemyslím hodit jí na hlavu pavouka a utéct, protože řekněme si narovinu, kdo by to čekal? Mé překvapení je dort, dort ve tvaru růže, lahodný dort, dort, který mě stál moc peněz. A ne nerozplácnu jí ho o obličej. A pak sluchátka, která mi nedávno došla a pokaždé, když je vidím, tak přemýšlím, zda si nedám sama sobě dárek, přece jen budu mít taky brzy narozeniny. Ale kuš, nechám to jí. Třeba pak dostanu taky superdrahý dárek, oprava dárky.


Fotka výše byla vyfocená dnes ráno, když jsem šla do školy. Věřte nebo ne, bylo mi horko jako prase, už když jsem se probouzela a furt se to stupňovalo. Miluju léto a teplo, takže s tímto počasím problém nemám, ale občas by neuškodila nějaká ta sprška v podobě deště nebo vlhkosti. Je totiž nadměrné sucho a dusno, což mi neprozpívá. Ale konec konců vzít si do školy vějíř se oplatí. Jsem strašně ráda, že je konečně teplo. Tak dobrou reakci mám jen díky těm dvěma větrákům, kterými jsem obklopena. A ne vůbec mi není horko v mém pokoji, kde se teplota posledních pár dní drží u 35°C. Navíc všechno roste, jahody, třešně aneb mé oblíbené ovoce. Nedávno mi kamarádka doporučovala, ať si zkusím dát třešně do piva, že je to velmi dobré. Zkoušela jsem to před třemi dny a je to…bože ta chuť se nedá popsat. Zkrátka chutné.

Poslední dobou mám seriálovo-filmovou náladu. Ano, můj seznam seriálů se zvětšil. Začala jsem sledovat The Fosters, což je podle mě nejlepší letní seriál. Dále pak Twisted, ABC ty jedeš! A taky mi stále přidávají díly Teen Wolfu, Pretty Little Liars a Switched At Birth. Co se filmů týče, za poslední tři dny, jsem měla možnost vidět: Na Šrot, i přes občasné klišé a zašmodrchané scény, skvělé hlášky a neopustil mě úsměv. Pařbu na třetí, znáte ten pocit, když si koupíte žirafu, té usekne most hlavu a způsobíte hromadnou srážku aut? Alan ano! Naprosto skvělá komedie, naprostá spousta hloupého humoru a skvělých scén, které vám utkví v hlavě. Warm Bodies, neznám větší blbost, teda spíš víc geniální blbost. Nádherné bytosti, tento film jsem mi líbil hlavně kvůli tomu, jak byl přeslazený a pohádkový. A v neposlední řadě Hostitel, knížka daleko lepší, dobré herecké obsazení a úžasná chemie mezi Melanie a Jaredem.


Občas se mi však zdá, že všechny filmy mají stejnou dějovou linku. Film začne, seznámíme se s hlavními postavami, hlavní postava pozná někoho okouzlujícího, zamilují se do sebe, jejich láska je v ohrožení, "šokující" objevení, nesnáze a jejich láska je zase zocelená. The end. Co to dát občas naopak? Jo, to by bylo fajn, kdyby byla láska zocelená, nastaly nesnáze, pak naprosto nešokující objevení, poté je jejich láska v ohrožení, zamilují se do sebe (pravděpodobně bylo tím šokujícím objevením, že jim byla vymazána paměť), hlavní postava pozná někoho více okouzlujícího a až nakonec zjistíš, že hlavní postava nebyla ženská, ale chlap. Sakra, režie by mi šla!

Zrovna nedávno jsem si říkala, jak je můj život krásný. Hádáte správně, byl to ten okamžik na fotografii, kdy jsem byla obklopená dobrým jídlem a psala článek na svůj blog. Snědla jsem si dva rohlíky s máslem a salámem, požírala křupky a popíjela Dobrou vodu malinovou. Sem tam snědla oreo nebo pendrek. A přímo sežrala celou misku třešní. Mimochodem tohle byla svačinka, večeře následovala až později. Miluju ty chvíle, kdy mě nic netrápí, ani kila, které mi přibudou. Mimochodem dieta je pro mě sprosté slovo, tak ne aby ho někdo použil. Dole na fotografii jsou ty moje výkresy do odborného kreslení, jsem to, ale malíř, když umím nakreslit domeček. Možná tu později přidám edit, zda jsem stihla vytvořit výkres do konstrukčního cvičení. A rozhodně věnuji jeden článek naší drahé paní učitelce.

Jako poslední věc bych chtěla zmínit mou povídku, kterou píšu. Na stayweird se po další tři měsíce objevovat nebudu a pokud někdo stojí o mé psaní, má jedinečnou příležitost. Na tumblru unnamed-source se bude objevovat můj příběh. Dovolte mi ho v krátkosti představit. Jedná se o příběh, který je zasazen do středu New Yorku. Vypráví život mladé hnědovlasé dívky, Aubrey, která vyrůstala se svými prarodiči. Konečně dospěla a mohla mít jakoukoliv práci, kterou chtěla, jelikož však měla v mládi spoustu potíží, jediným způsobem, jakým by mohla začít nový život bez minulosti, jež by jí doháněla. Bylo pracovat pro spolek nebezpečných lidí. Jejím úkolem bylo ovlivnit bohaté lidi, aby jí předali nějakou důležitou věc nebo aby si jí sama vzala, pod neexistující identitou. O každém novém dílu budete informování, své pocity a názory mi můžete psát pod jakýkoliv libovolný článek.

Ta, co vás má ráda.

My middle finger likes you.

31. may 2013 at 16:11 | written by Nik Herb
Úsměv mě neopustil, právě naopak přibyl. Každodenní volání s Haň, které se pomalu stává rutinou, mě rozveselí pokaždé, když pomyslím na její jemný hlásek nebo když se cítím osamocená. Celé středeční dopoledne jsem psala články na tento blog, nějakých pár by se jich našlo. A já jsem si jistá, že vám je osvětlím v plné parádě. Navíc jsem strašně šťastná, že na nás v úterý vykouklo sluníčko. A celou dobu nás doprovázelo na 'pochoďáku'. Navštívili jsme TWW (Top Wood Windows), čili pokud si to přeložíte s angličtiny, byli jsme ve firmě, kde se vyrábí dřevěná okna. Občas jsem bedlivě poslouchala, občas jsem byla myšlenkami někde v časoprostorovém kontinuum. Exkurze byla opět nudná. A já si stále začínám myslet, že by někoho z těch lidí, co je pořádají, mělo napadnout je trochu zpříjemnit a netlachat o zbytečnostech. Jako čísla, tolik zbytečných čísel, která nikomu stejně neutkví v hlavě. A tolik cizích slov, která když použijí, tak na ně hledíme ještě s větším odporem. Ale hold to je logika některých dospělých. A hlavně vedoucích firem.

Čtvrtek. Byl to náročný den. Spousta chůze, deště a nebylo mi zkrátka nejlíp. Ale nějak se to všechno zmírnilo v tu chvíli, kdy jsem se viděla s někým, koho jsem potřebovala vidět. Existuje ve vašich životech někdo, komu jste lhali a tahali ho za nos. Nebylo to kvůli vám, ale jemu? A právě tohle jsem kvůli němu podstoupila, lhala mu do očí a pokaždé, když se do nich podívám, tak cítím, jak příšerný pocit bylo, nebýt k němu upřímná. Myslela jsem si, že když ho po dlouhé době uvidím, odfrkne si a bude se na mě dívat skrz prsty. Skutečnost byla, že mě objal a řekl mi, že je mu líto, co se mezi námi stalo. Bylo to komplikované. Moje úleva byla, ale tak prostá. Celou dobu jsem cítila to spojení, které mezi námi vždycky bylo. Jak jeden druhého doplňujeme a jsme skvělí přátelé. Pokud si budete muset vybrat mezi dobrem vašeho přítele nebo vašeho. Vyberte si jeho, jednou to pochopí, pokud za to vaše přátelství stojí. Jednou bude litovat, že vás nenechal to vysvětlit a vy sami sobě odpustíte.

# jedna fotka u hasičů

Kromě toho jsme byli na praxi ve Styrolu, kde se výraběl polystyrén a nehledně na to, jak byl výklad opět rozsáhlý a krkolomný, proběhlo to rychle a celou dobu jsme se věnovali něčemu jinému. Poté jsme zavítali mezi hasiče. Říkáte si, co má stavební škola společného s hasiči? Hodně věcí. Každá budova musí být uspokojena, jak vašim potřebám, tak vašemu bezpečí a právě na bezpečí se podílejí i hasiči. Je tu spoustu kritérií, která musí být splněna. Například v každé sociální budově, což jsou školy, kina, restaurace, městské úřady. V každé budově a nejen sociální, ale například i v rodinných domcích musí být dobré odvětrání, únikové cesty, nejrůznější opatření, v těch sociální pak dveře, kterými pronikne oheň za 30 minut a vy máte tedy čas na uniknutí. A proto k hasičům vzhlížím. Nejen, že jsou to milí a zdatní chlapi. Ale hlavně si kvůli lidské hlouposti každý den obléknou nehořlavý oblek a jdou je zachraňovat, k tomu je potřeba sakra velké odhodlání.

Mám v hlavě chaos. Dva týdny se neučíme a já jsem zapomněla, kde jsme byli a co jsme se učili. Dnes na mě vybafl dějepis. V sešitu jsem viděla tím mým písmem - "3.6. písemka". Ano, paní učitelka mi dala písemku na ten samý den, kdy je Teen Wolf, ale jsem šťastná, protože on mi celý den jen zpříjemní. Tato písemka nebude tak obtížná, ale přece jen bude obsáhlá, takže bych se na to v blízké době měla podívat. A pak výkresy. Když pomyslím na to, že dva jí ještě dlužím, protože mi teprve nedávno po nemoci dala zadání. Přemýšlím, že psaní tohoto článku mě zkrátka jen zbytečně obírá o čas. Ale pak si optimisticky řeknu, že to je právě to, co potřebuju - rozptýlení. Protože učení se nám sice někdy může hodit a obohatit nás. Ale ve většině případů, to co nebudete využívat, postupem času zapomenete. A to, co nezapomenete, o tom se budete chtít ujistit na internetových stránkách.

# náš vyčerpávající pochoďák

Ale zase dnes jsme končili 10.40. A ten čas by mi vyhovoval každý den. Byli jsme u Jelínka, kde se vyrábí nábytek, ne ten Jelínek, kde se vyrábí slivovice. Kromě toho jsme byli ještě v Kinském zámku na výstavě různých 'děl'. Tím děl myslím, vemte sklo a vylijte na něj různé barvy. Co mě zaujalo byla sbírka, opravdu bohatá sbírka gramofonů a gramofónových desek. A taky rádia. Jak šel čas u rádií. Také tam bylo spoustu světel, elektrických, točivých (ať je to, co je to) nebo třeba olejových. Je pozoruhodné, jak si všímám věcí, které mě nezajímají.

Před chvílí jsem přijela od kosmetičky. Tu ženskou jsem si oblíbila. Je správná, milá a nehledně na to, že je starší si s ní mám vždycky, co říct. Takže se teď cítím přitažlivě, ať to zní jakkoliv divně. Nicméně, jsem měla včera potřebu se vyfotit s fotografem aneb to naše neustálé - ,,Honzíku vyfotíš nás, prosím?''. Je opravdu maličký. Má asi 152 cm, tipuju. A nehledě, že vypadá na pátou třídu a nikdo mu nevěří, že vlastní občanku, pro mě je nedílnou součastí naší třídy. Je totiž milý a i když ho otravuju vždycky mi pomůže. A snad všechny projekty děláme společně. Naše motto je - On udělá, já přednesu. Fotku máte na konci článku.

A taky chci říct, že děkuju za ty komentáře, na které vám dnes odpovím. A i když nejsem nějaká extra krasavice. Tajně doufám, že vám můj xicht v každém podobném článku prostě nevadí. A že si na něj zvykáte. Na stayweird mimochodem připravuji delší článek na víkend. Delší, myslím - fakt dlouhý.

Nikča.

Svět má chybu jménem bezohlednost.

28. may 2013 at 18:07 | written by Nik Herb
Jak vypovídá nadpis. Dnes jsem byla svědkem lidské sebestřednosti. Ano, vím, občas je dobré postavit svoji osobu na první místo. Ale být tak neohleduplný? Ráno jsem jela ČSAD a já už si po čase na tento druh dopravy zvykla. Seděla jsem v autobuse, do kterého právě nastupoval kluk, mohl mít tak okolo sedmnácti let a hned za ním se o berli táhla milá stařenka. Představte si, že je v autobusu jedno volné místo. Myslíte si, že onen chlapec nechal posadit starou paní? Ne, sedl si na poslední místo jako král. A tak jsem se rozhodla, že když ne on, tak alespoň já budu mít dostatek slušnosti. Zvedla jsem a mile jsem pobídla stařenku o berli, ať se jde posadit. Oči se jí rozzářily a poděkovala mi, jako kdyby to byla nějaká zásadní věc. Naopak, mělo by to být běžné. Mladí lidé by si měli uvědomovat, že jednou zestárnou, budou je doprovázet bolesti kloubů a stát ve vratkém autobusu pro ně nebude příjemné. A já prostě doteď nepochopím, jak kluk, který určitě všude okolo tvrdí, jak není sportovně nadaný, nedokáže na pár minut postát.

Ale to není všechno. Opět jsme byli na exkurzi a měli jsme přednášku v jedné zasedačce, kde bylo 22 míst a nás spolu s učiteli bylo 24. Do této místnosti jsem šla mezi prvníma a tak jsem obsadila místo. Po chvilce jsem si všimla, že stojí spolužačka a naše paní učitelka, která není zrovna mladého věku. Nikoho, ani toho blbého fyzikáře nenapadlo jí jako dámu a staršího člověka nechat pustit sednout. A tak jsem se zkrátka zvedla já. A na mé místo se přihnala spolužačka. Hnusným tónem jsem jí řekla, jestli vypadám jako někdo, kdo by jí pustil sednout. A když si všimla, kam tím mířím, zvedla se a nechala posadit paní učitelku. Mám lidi ráda, ať jsou jacíkoliv. Ale občas by se hodila troška soucitu a dobrého vychování. Dokonce jsem se naučila přehlížet, ty malé holky s cigaretou u huby a slovníkem dělníků, ale tohle? I když jsem dvakrát v jeden den stála, dostala jsem dvakrát za sebou ten skvělý pocit, že jsem vychovaná, a že jsem udělala správnou věc, ke které se nikdo kromě mě neměl. Odhodlejte se pomoct lidem, jednou budete potřebovat pomoct vy a všichni vás budou jen přehlížet.


Fotka výše je ze zoologické zahrady, kde jsem byla 19. května, byl to tak krásný slunný den. A já sem tu fotku dávám, abychom si to sluníčko vynahradili alespoň takhle. Dnes jako vždy nabalená jak na Sibiř, aby mi nebyla zima. Svítí u nás sluníčko a dokonce to vypadá, že by venku mohlo být teplo. Vejdu z balkónových dveří a je to, jako by se proti mně někdo rozběhl s pánvičkou, až tak mě praští ta zima, co tam je. Plánuju jít navštívit koně, tak doufám, že neumrznu. A jestli ano, tak třeba za pár dní roztaju. Doufejme. Jediné slova, co mě v této chvíli napadají, zní přibližně takto: ,,How about a good weather?".

Dnes jsme byli v Tondachu, bez obav se vsadím, že všichni znají ty reklamy na střešní tašky. A poté v Cetrisu, jak už vypovídá název, v této firmě se vyrábí cementotřískové desky. A já začínám obdivovat strojaře. Ne, opravdu, kdybyste viděli, jak je celá výroba sériová, tedy jí nedělají tak lidi jako stroje. A ty stroje? Jeden složitý stroj za druhým. Vymyslet to muselo dát značnou práci. A já mám dneska jakousi milou náladu, i přestože jsem měla celé dopoledne křeče. Pomalu si přijdu tak slušná, že by mě rodiče měli šupnout někam do kláštera. I když s mým hrubým slovníkem, který obsahuje nejedno sprosté slovo, by po mě ten klášter nejspíš museli vysvětit.

Dole ještě jedna fotografie. Máte v okolí někoho, kdo vyžaduje více pozornosti než je pro jednoho člověka třeba? Já ano. A je to ten kluk, co je se mnou na fotce, mimochodem kamarád fotil mě a on se tam nějak ,,připařil". A tak mě napadlo, že vám napíšu, jak to s ním mám. Já ho chápu jako někoho, kdo se zkrátka pořád hledá. Kdo se snaží zapadnout do kolektivu tím, že se posmívá ostatním a neustále je otravuje. Můžete mu osmkrát za sebou říct, aby toho nechal. A vaše prosba se nedostane ani k jeho uším natož mozku. Ale když s ním jdete například ze školy a není kolem vás nikdo, kdo by vyvolal všechny jeho špatné vlastnosti, je to vlastně milý kluk. Je pozorný, naslouchá vám a nechá vás kecat a poté vám dá nějakou rozumnou zpětnou reakci. Dominiku, prosím buď takový jaký doopravdy jsi.

Druhý den mé třicetidenní cesty v podobně '30 day challenge' se bohužel přesouvá na zítřek, bude to dlouhý článek. A já měla potřebu napsat tento nesrozumitelný, ale přece významný článek.

Někdo, kdo vás má rád.

You look lovely today.

27. may 2013 at 20:49 | written by Nik Herb
Máte občas to období, kdy jste šťastní, a přitom nenacházíte důvody. Jsem neustále veselá, mám dobrou náladu. Já se zkrátka pořád usmívám. Nevím, jestli je správné se smát, i když bych občas měla plakat, ale je to sakra dobrý pocit. Hodně úsměvu jsem minulý týden rozdala opravdu spoustě lidem a spoustu lidí jsem i rozesmála.

Minulý týden jsme měli praxi, povinnou praxi. Stručně řečeno, museli jsme bez jakéhokoliv platu pro školu dělat prospěšné práce. Všichni kromě mě a mé kamarádky jeli do jedné firmy natírat plechové ploty. Jen my dvě jsme si užívaly opravování jedné místnosti, kterou jsme natírali penetrací, opravovali a následně malovaly na oranžovou. Tolikrát jsem se přistihla se slzičkou u oka, když mě rozesmála nějakým hloupým vtípkem. A celý školní týden jsme si užili v tak skvělé náladě.

Po škole jsem se vždycky vrátila domů. A nejen že doma byla po dlouhé době sestra, ale taky si tu přivedla svojí nejlepší kamarádku, se kterou je strašná sranda. Je to taková typická držka, to znamená, že se nebojí věci říkat na plnou pusu a je strašně vtipná. Jen to, že jsem mohla mít svou sestru zase doma, bylo tak…jak má být. O víkendu u nás byla návštěva a díky těm jsem se taky smála. Celkově jsem byla veselá, i přes veškerou práci, kterou mi nadělila máma.

A konečně někdo, koho si neuvěřitelně cením a kdo mě slyšel nadávat na můj tehdy zasekaný notebook, někdo s kým jsem si volala přes sedm hodin. A tou osobou je Haň. Nevím, proč, ale je to snad jediná holka z blogu, které můžu říct všechno, vždycky to přijme a ještě si toho dokáže vážit. Navíc tolik úsměvů po tom skypu. Jsem takový smíšek, když si s tebou volám.


A jaký byl dnešní den? Můžu vám říct, že tento týden opět začíná, tak vesele a šťastně. Opět se neučíme. #YEEY…ale no tak Nikčo, nejsi přece na twitteru. Jezdíme po exkurzích. Dnes jsme byli ve firmách Morava Okna, tak to asi tipnete, co vyrábí a v Schottu, ti vyrábí ploché sklo (chladící vitríny v různých marketech). A bylo to fajn, museli jsme sice poslouchat, ale na zábavu bylo i tak dost času. Mám tu nějaké fotky, jednu nahoře. Je s jednou s těch nejlepších lidí, co znám. A jednu dole s kamarádem, který má vlohy ke psaní a je za každé situace sám sebou. Navíc je fotil spolužák, který měl dobrý foťák, takže jsou celkem kvalitní.

Kromě toho se blíží 3. červen, nejen že se blíží prázdniny, ale taky začíná třetí řada mého oblíbeného seriálu Teen Wolf. Jo, musela jsem to zmínit, bude to úžasné, stejně jako pokračování Hladových her na podzim. Všimli jste si, že je 27. května a já mám na fotkách šíleně tlustý svetr, který jsem nosila v zimě? Ano, je u nás strašná kosa, někde i sněžilo, u nás buď prší, fouká, anebo příležitostně vysvitne sluníčko, aby nám dalo najevo, že pořád existuje.

Pokud budete mít čas, ale především chuť, můžete si přečíst, článek před tímto článkem a kdo je líný, tak ať zkrátka klikne sem. Já zmiňovala déšť a jé, kdo se na nás přišel podívat. Ne, vážně. Odejdi někam, kde jim schnout kvítka a potřebují vodu. Tohle je fakt, jak Haň řekla - na facetable. Pro ty neanglické vrstevníky, mlátit hlavou do stolu. Usmívejte se všude, kde jdete, kde ste a kde budete. Navíc, když se ztratíte, tak nikdo nepomůže někomu, kdo vypadá jak kaktus a neumí se usmát.

Vaše Nik Herb aneb bylinka.

 
 

Advertisement