na Blog.cz

Když si vezmete, kolik je v této době svobodných matek a jak se ženy z prosté hospodyňky změnili v někoho, kdo může dělat takměř každou věc jako muži, tak jsou dívky v téhle době zkrátka k smíchu. Aby si jich muži všimli, tak schovávají skutečnou krásu za make-upem. Dobrovolně se oblékají do laciných oblečků a jako dostačující omluva se mi nezdá pěkná postava nebo vášeň pro módu, protože obě dvě tyto věci se mohou předvést i bez zbytečné ztráty hrdosti. Kam až jste ochotny zajít, aby si vás někdo všiml? Jednou nebudou mít dokonalou postavu a jediné vzpomínky, které jim zůstanou, budou ty, kdy se jim kluci dívali pod sukně a přáli si dotyčnou maximálně jako teplomet do postele.

Ano, taky se poměrně často směju, ale většinou něčemu, co je opravdu vtipné a smích je na místě. Když se někdo, ale co dvě sekundy řehtá jak kůň a narušuje tím klid ostatních, tak to mám potom nutkání vzít tu první věc, které já po ruce a hodit jí po dotyčné osobě. Každé ráno jezdím do školy autobusem do školy, je většinou plný dětí a nehledě na to, že já mám děti ráda, tak mě ty jejich věčné výkřiky ruší. Zkrátka bych ocenila nějaký ten klid, když se cestou do školy soustředím na látku nebo myšlenky. Dokonce by mi nevadilo nějaké tlachání vedlejší partičky třináctiletých holek, ale tohle řvaní přes celý autobus, že je nějaký kluk ubožák, a že jí včera otravoval na facebooku, to fakt slyšet nemusím. Občas je dobré nechat si nějaké věci pro sebe.

Víte, protože ještě nemám jisté sexuální zkušenosti a kluci si prostě zřejmě myslí, že mi nad hlavou svítí svatozář, tak se mě snaží nalákat na hloupé řeči. Jak už jsem zmínila v předešlém článku, mám ráda gentlemany. A snad každá dívka ocení, když je kluk pozorný a milý. Ale ne, já musím mít v okolí takové ubožáky, jejich jediné východisko, jak holku sbalit, je prohlašovat o sobě, že má půlmetrového ptáka, což je z vědeckého hlediska nepravděpodobné. A chválit dívce oči, přitom, co se jí díváte na prsa, že div neslintáte, není považováno za kompliment. Nejsme věci, aby se k nám kluci chovali jako k majetku a byli k nám milí, jen když něco chtějí. Navíc po pár minutách v jejich společnosti mám chuť nasednout do auta a splést si brzdu s plynem, když budou přecházet přes přechod.

Není to tak, že bych občas nepředstírala, že jsem fajn, i když se cítím hrozně. Občas prostě člověk potřebuje čas, aby si to v hlavě urovnal, předtím než ho někdo začne litovat. Ale říkat, že rozumíte věcem, o kterých jste se dočetli na internetu nebo, že milujete zpěváka, od kterého znáte sotva jednu písničku? Proč prostě nemůžete být upřímní a říct, co se vám nelíbí? Dívky předstírají, jak moc se nestarají, ale přitom jsou v každé chvíli v depresi, kvůli nějakému pitomečkovi, který o ně stejně nestál. Tvrdí, že jim stačí jen pár maličkostí, ale jakmile jsou ve vztahu, tak ani diamanty pro ně nejsou dost.

Jo, je hloupé odsuzovat někoho za to, co se mu líbí, ale mě zkrátka přijde, že spousta lidí poslouchá ty samé nekvalitní hudebníky. Buď je to nějaký DJ, jehož písničky vždy začínají pomalu, po čtyřiceti sekundách začnou nabírat na rychlosti, pak nějaký nesympatický, upravený hlas řekne nějakých pár slov a je tu ta nejlepší část, když slyšíte nějaký absurdní beat, který je tak chytlavý, že se vám nakonec líbí. (Mluvím o podobných skladbách jako je Animal) Nejenže se na takovou hudbu nedá tančit, ale především neobsahuje žádné hudební nástroje, je to prostě počítačem náhodně poskládaných pár rytmů, nic víc. A pak se nedoceňuje ta pravá hudba, kdy zpěvák umí skutečně zpívat. Navíc tyhle popové hvězdy jako Katy Perry a Selena Gomez, které se k hudbě dostaly díky pěkné tváři, taky sklidili příliš moc ovací na to, jak neschopné hudební umělkyně jsou. Jen se zkuste podívat na jejich živá vystoupení, kde více než jejich hlas slyšíte hudební doprovod a těch pár šikovných zpěvaček, co jim dělají křoví.

Zdravíčko mí milovaní přátelé. Je obdivuhodné, že ve vteřině, kdy si tutéž větu řeknu nahlas, tak se změní v naprosto perverzní a skoro to vypadá, jako kdybych neměla žádné přátele. Ale o tom až jindy. Mám strašně dobrou náladu a chci, aby ti depresivní jedinci, kteří své čtvrteční večery tráví nad kapesníčky, záviděli. I když omluvte mé menší nedorozumění, já jsem nachlazená, takže už těch kapesníčků konec konců skončím taky. Je toho taková spousta, co vám chci převyprávět a to už jsem sto slov vyčerpala za zbytečnosti hned na úvod, jak přínosné.

Takhle melu kvůli tomu znovu shledání s Haničkou. Pokud si to právě čteš, připrav se, že s takovými komentáři se budeš v článcích objevovat často. Ať už jako má oblíbená blogová přítelkyně nebo jako můj imaginární přelud. Takže ještě jednou díky za tvůj první krůček v našem opětovném navázaní kontaktů. Jde se na druhý bod v mém dlouhém seznamu, který je delší než vánoční nákupní lístek. Víte, nedávno jsem zjistila, že spousta mých drahých kamarádek má depresivní tumblr. Jak tak nad tím přemýšlím, to kamarádek by mělo být v uvozovkách, jelikož naše přátelství hraničí s mírnou ignorancí a závistí, samozřejmě z jejich strany.

Celá tahle kauza - hodím si na svůj tumblr fotografie modřin, tepenného krvácení, možná i tričko Nirvany, aby šlo vidět, že poslouchám tvrdou hudbu, o pár minut později si však pustím One Direction a začnu twerkovat. Celý tenhle nesmysl mě dovádí k šílenství. A ne tomu, kdy nahlas řeknete, že šílíte, ale přitom jste duševně v pořádku, ale k tomu, že mám chuť si udělat pár modřin nebo jedno tepenné krvácení, zatím co budu skutečně poslouchat Nirvanu. Fakt nechápu, jak třináctiletá holka může tvrdit, že je v hluboké depresi, když jediné, co mohlo zapříčinit její špatnou náladu je přebytek jedniček nebo kluk, jehož největší idol je Justin Bieber. Chce se mi křičet, když vidím, kolik lidí skutečně spadlo do depresí kvůli něčemu velkému a přejí si byť jen trochu štěstí, aby měli důvod proč se usmívat. Ale ne máme tu dívky, které předstírají nebo dokonce věří, že jsou v depresích a odebírající si tím veškeré štěstí. Ano, každý máme dvě možnosti, buď sedět u tumblru, přidávat morbidní obrázky a nadávat na život anebo se kurva zvednout s té zatracené židle a jít s tím něco udělat. (Menší objasnění, slovo kurva je použito jen tak do vzduchu, abych odčerpala trochu té špatné energie, neoslovuji tím vás holky)

Ať žijí anorektičky, které si na ask vyfotí svoje nohy a dostávají reakce jako - ashdhsjs já chci taky takové nohyyy. Moment špatně nesmím zapomenout na srdíčka a iphone, znovu - - ashdhsjs já chci taky takové nohyyy a iphone♥♥♥♥. Doma zřejmě vydělávají na iphone, ne na jídlo. Jsem sice taky v pubertálním věku, ale kdybyste mi dali na výběr mezi za a) nikdy nevidět své rodiče znovu a b) už nikdy nejíst pizzu, tak už si balím věci a jedu na Madagaskar.

Dobře, dobře. Tento týden mám prázdniny, a zřejmě jsem nabrala tak osm kilo tím, jak se furt válím v posteli s notebookem, jídlem, čajem a seriály. A to mě přivádí k tomu, jak jsem se sakra mohla nachladit? Když jediné chvilky, kdy opouštím svou doživotní partnerku Postel, jsou za a) když jdu na záchod, b) vyčistit si zuby, c) potřebuju doplnit zásoby jídla a pití nebo d) potřebuju si do notebooku zapojit nabíječku. A ještě nezapomeňme na lampičku, protože jsem občas posera. Můj život je tak krásný.

Ale teď vážně, včera jsem se odhodlala vstát a ve čtyři jela ke své spolužačce. Po roce a půl jsem viděla svoje bývalé spolužačky ze základní školy, bylo to skvělé. Až na to trapné ticho, po kterém následovaly ty trapné obličeje, které vůbec celou situaci ještě nezhoršovaly. Ale to bych to nebyla já, abych nevybrala náhodné téma a nezačala diskutovat. Není to ani o tom, že jsem upovídaná, spíš nemám ráda ticho. A navíc, když kvůli někomu opouštím postel, tak ať se o něm sakra dozvím aspoň něco zajímavého. Asi by nebylo špatné už ze začátku tohoto tématu zmínit, že jsme byly v čajce, kde byla strašná zima. Od kdy je v čajovnách větší zima než venku a taková neschopná obsluha? To proto mám přes sebe na fotografii přehozenou bundu, protože jinak by se ze mě stal žijící rampouch. A tou obsluhou mám namysli - dívku, po které když jsme chtěli čaj, tak nám donesla dva hrnky, i když nás bylo pět.

Když jsme se pak kolem deváté vrátily ke spolužačce, kde jsem trávila noc. Nebojte, orientaci jsem zatím nepřehodnotila, pořád jsem heterosexuál. Zkrátka když jsme se vrátily, tak jsme byly tak unavené, že jsme kolem jedné ráno usnuly při hraní nemyslných her. Ráno jsme stávaly kolem deváté a dívaly se na Babovřesky, které jsem viděla poprvé. Je to docela fajn, když pomyslím na to, že je to česká tvorba. A pak už si domyslíte, co mohly asi dvě holky dělat ve volném bytě jiného, než si vařit oběd a hrát si s potkanem, který miluje nutelu.

Poté, co jsem se v jednu vrátila domů, tak jsem měla asi půl hodiny na to si uspořádat svůj nepořádek v pokoji. Bylo to tu jak po vybuchnutí jaderné bomby. Podívala se směrem do pokoje na pořádek a poplácala se po zádech. Ano, stihla jsem to. A protože mi zbývalo spoustu času, tak jsem se pořádně upravila, předtím než jsem šla na autobus. Jela jsem k sestře, která bydlí ve městě zhruba 13 kilometrů od vesnice, kde žiju. Strávily jsme spolu několik hodin, plné svěřování, nákupů a dobrých pocitů, že se konečně dokážeme vystát. Miluju svojí sestru, nebojím se přiznat, že si jí necením jen jako sestry, ale jako osoby takové. Je sice trochu sebestředná, ale i přesto má úžasný charakter a já tajně doufám, že trochu těch genů ulpělo i na mě. Teď už to, ale asi nebude tak tajné, když jsem to pronesla před všema. Mámě jsme koupila tři tulipány, kterými jsem musela smazat hádku z předchozího dne. Občas to nejde jinak než nějakým milým dárkem, co sděluje, že jste na onu osobu mysleli a cítíte se provinile. A po příjezdu domů jsem zajela zpátky do starých kolejí.

Jsem šťastná, že jsem obklopena skvělými lidmi a ne jen těmi ufňukanými holkami, co volný čas tráví na facebook chatováním s někým, koho stejně nemají rády. Všichni, opravdu všichni včetně vás, děláte můj život barevnějším a nutíte mě být ukecanou, usměvavou a především spokojenou po dvacet čtyři hodin denně. Dodatek - mami a tati děkuju vám, že jedete na celý víkend pryč, konečně mě nikdo nebude trestat za mojí životosprávu.

Xoxo vaše Nik Herb Turey.

Nedávno jsem si uklízela v pokoji, vyhrabala jsem složku s pracema, které jsme měli dělat do odborného kreslení a jen se kochala. Na stolku jsem taky měla dva obrázky, které jsem namalovala jen náhodou. Všechny ty obrázky byly tvořeny podle předloh. Docela mě to překvapilo, že většinou pracuju s předlohou, a protože jsem na tomto blogu založila rubriku - painter, přispěju do ní s pěti obrázky, které jsem vytvořila. Fotila jsem je opravdu narychlo, a proto jejich kvalita není skvělá. Ale i tak doufám, že má díla zhodnotíte a popřípadě mi do komentářů hodíte odkaz na nějaké vaše práce.

Ve škole občas mívám takové chvilky, kdy se mi nechce poslouchat a tak svůj čas věnuji jiné aktivitě. Nedávno jsem si vytáhla tvrdý papír, našla na internetu obrázek sovy a začala ho kreslit. Strašně mě bavilo, že je to černobílé, protože to dává takový umělecký dojem. Ještě to není hotové a přemýšlím, že hned po prazdnínách se k tomu odhodlám a věnuji tomu několik hodin pozemního stavitelství.

Pojďme trochu do detailů. Dovolím si říct, že většina mužů/kluků v mém okolí nemá nic do sebe, teda asi jsem si toho nevšimla. Jsou to prostě sráči s plnou pusou keců. Líbí se mi ti od pohledu sympatičtí, zejména blonďáci, protože právě takhle barva vlasů byla v mém okolí přidělena dobrosrdečným pohodářům. Proč, ale skoro každý můj bývalý přítel měl hnědé vlasy? Nebo zkrátka ten člověk, kterého jsem měla tolik ráda a teď ho nemůžu ani cítit?

Je to jednoduché. Když vidím blonďáka, automaticky se mi v hlavě zapne, že se mi líbí. Ať už protože vypadá nevinně, má jinou barvu očí než hnědou, anebo protože má výrazné lícní kosti. Blonďáci se mi líbí což o to, ale přitahují mě muži s hnědou barvou vlasů, a tak mi to bylo zákonem dané. Už jen třeba tím, že do seriálů a filmů bývají obsazeni především muži s tmavými vlasy. Ovšem najdou se i výjimky.

A teď odskočím od vzhledu, ke kterému se stejně později vrátím. Charakter mého ideálního muže je podivný. Dalo by se říct, že taková hříčka přírody. Zbožňuju klasiku, když si muž jen tak pro nic za nic obleče sako a dá své dívce kytici růží. Teď jsem trochu předhodila gentlemany. Ano, už od mého počátku jsem ujetá na gentlemany. Vstanou, když žena vstoupí do místnosti, pustí jí do dveří, zaplatí za ni večeři nebo jí věnují nějaký milý kompliment. Tím komplimentem nemyslím - Máš dobré kozy, Dášo…

Líbí se mi muži, kteří nechovají lásku jenom k ženám, ale i ke zvířatům, přírodě. Těm, kteří ačkoliv mají svojí hrdost, raději s klidnou hlavou odejdou od rvačky. Milují své blízké, cení si toho, co mají a ve společnosti se umí chovat. Ale i ty, kteří mají své chvilky strávené se svými přáteli, kdy jsou mimořádně nechutní. Ve filmu Don Jon jsem zbožňovala, že i přestože byl nechutný a ruční práci si dopřával klidně i dvacet pětkrát za týden (Kde na to bral čas a sílu?), tak chodil do kostela, rád uklízel svůj byt a volný čas trávil v posilovně.

To, co mě však nejvíce přitahuje na opačném pohlaví, je charisma a nějaká ojedinělá vlastnost, kterou se pyšní. Například na Dylanovi, který mě přitahuje úplně ve všem, se mi příšerně líbí jeho mimika, podivnost a ojedinělý smysl pro humor. Ty jeho xichtíky jsou prostě úžasné. Díky nim poznám, jak se cítí. Ryan Gosling mě dostal na klasiku. Max Schneider má neuvěřitelný hlas, který když slyším, tak se pomalu rozplývám. Ed Sheeran na svou skromnost a duševní pohodu, je zkrátka tak vyrovnaný, že mě to na něm přitahuje. Finn & Jack Harries jsou mojí smrtelnou kombinací, jejich lícní kosti, oči, úsměv, smysl pro humor a laskavost. Sam Underwood mě dohání šílenství tím, jak skvěle dokáže v seriálu The Following zahrát psychopaty. Channing Tatum je kapitola sama o sobě. A takhle bych mohla jmenovat až do konce světa.

Tímto článkem bych vám chtěla sdělit, že existuje množství mužů, kteří ženy ohromí jejich vzhledem a svaly, ale pro dívky jako jsem já, vzhled není rozhodující. Podle mého má v sobě každý nějakou jiskru, která třeba není tak nápadná jako krásný úsměv, ale jakmile jí prozradíme na tu správnou osobu, tak jsme v mžiku přitažliví. Mě osobně přitahuje každý, kdo má charisma natolik silné, aby každou svou chybu udělal speciální.

Strašně dlouho jsem se rozhodovala, jestli se sem mám vrátit. A pravdou je, že tak třetina ze mě nechtěla mít dva blogy zároveň. Pak jsem, ale nabyla dojmu, že chci být občas egoistická a napsat spoustu věcí o mě. A přiznejme si to stayweird je a vždycky bude taková moje malá internetová knížka, na které se nehodí vést odstavce plné mého každodenního života. A tak jsem tu v plné parádě. Všechno je při starém a těším se, až to tu pošlape.