Důvod, proč jsem byla smutná, a proč být šťastná.

26. june 2013 at 20:05 | written by Nik Herb |  with smile
Sakra dlouhý článek..

Čím začít? Tím, že ztrácím veškeré mé štěstí? Nebo že i přesto jsem docela šťastná? Občas se ve vašich životech udá tolik změn, že změní nejen vás, ale celý váš pohled na svět. Dříve jsem se mi stala nějaká blbost, kupříkladu odřené koleno. Naříkala jsem, udělala jsem z komára velblouda, teď se v mém životě udá velká změna a já jen mlčky pozoruju veškerý ten zmatek. Pláč není jen symbol bolesti, ale i toho, že je něco v nepořádku. Tak moc jsem si přála zařadit tento článek mezi ty nešťastné. Ale jak bych mohla? I když se vše v mém životě s okamžikem mění, cítím se méněcenná a nevím, kam bude směřovat mé léto, pořád jsem na tom relativně dobře. Někteří lidé nemají, co ztratit a mě toho pořád tolik zbývá. Můžu si dovolit koupit sušenky, celé je za pár minut sníst a neříkat si, že mi jedna sušenka musí vystačit na den. Nemyslela jsem na budoucnost, žila jsem ze dne na den, ale až teď si uvědomuju, jaká to byla chyba. Žila jsem s přesvědčením, že vše, co je se mnou dnes, se mnou bude zítra, pozítří a možná i v mých osmdesáti. A poznat, že tomu tak není…bolí.

Za tento rok se toho událo tolik. Zažila jsem lásku, ne ledajakou. A taky tu bolest, když vám vaše láska zahne s jiným. Můj táta měl bouračku. Přežil, ale jen o fous. Ještě před tím manželství mého táty a mámy viselo na vlásku. Málem jsem propadla z matematiky, ale stejně mám neklasifikován z chemie. Začala jsem brát školu, jako něco, co je samozřejmostí, i když ono není. Nebrala jsem ohled na své rodiče a pokaždé, když na mě zvýšili hlas, tak jsem se jim vysmála do obličeje. A v neposlední řadě mi umřel pejsek. Člověk by řekl, že na jedno lidské tělo je toho moc nebo málo? Nic nebolelo, všechna bolest se rychlostí blesku přenesla. Ve skutečnosti se nepřenesla, jen zůstávala uchována někde uvnitř mě. A smrtí mého mazlíčka vyplula napovrch. Člověk si uvědomí, jak moc toho ztratil ve chvíli, kdy by už měl být v pořádku. Stačí pár sekund a sedm let je pryč.

# nejrásnější úsměv je ten, který se probojuje skrz slzy

Sobota. Pro některé lidi víkend, střízlivění, válení se v posteli a pro mě, tak nějak všechno. Pátek a já přibližně dvě promile v krvi svíjející se u tyče se svou dobrou kamarádkou a popíjením všeho, co mi přišlo pod ruku. V té chvíli mi to přišlo jako dobré východisko, uspěla jsem v matice a alkohol byl něco jako stvrzení toho, že se mi po tom všem něco podařilo. Všechno to pozitivní se vypařilo při ranním budíčku v sobotu, kdy jsem nenacházela své ponožky a v tom malém stanu 1 x 1 metr to páchlo jak v lihovaru. Vydala jsem se na cestu domů, vyvlékla své třemi (nebo snad čtyřmi?) druhy alkoholu posviněné oblečení. Do pusy si dala trochu pasty a pokračovala ve spánku, tentokrát s ponožkami. Když jsem se něco kolem jedenácté probudila. Při pohled na jídlo jsem si uvědomila, že už je zase vše v pořádku a můj skvělý metabolismus mi zajistil vstávání bez kocoviny. Uklidila jsem několik místností, pomohla s přípravou na oslavu a sedla si s popcornem k televizi. Když jsem své tělo přemístila do altánku na čerstvý vzduch, člověk by věřil, že všechno bude, tak jak se patří. Ba naopak.

Tehdy to začalo. Slyšela jsem neuvěřitelné kňučení. Mému čtyřnohému mazlíkovi se podlomily packy a v momentě ležel v příšerných bolestech na zemi. Od pusy se mu táhly sliny a všichni jsme se seběhli ujistit, zda je v pořádku. I přestože se zvedl, nebyl. Řekli mi, že za tento den to bylo už podruhé, co se mu to stalo. Nebylo to ovšem tak hrozné a všichni si mysleli, že ho něco píchlo. Sedl si, z pusy mu kapaly sliny a nekontroloval své potřeby, jak by měl. Ani nevěděl, že čurá. Mí rodiče se mezitím courali někde v obchodě. Všechno se to zhoršovalo, nereagoval na okolní zvuky a nehýbal se, jen tam seděl. Začala jsem plakat, tak intenzivně a zoufale. Jakoby mé tělo dopředu tušilo, že to nebude dobré. Sestřin přítel se pro dobro Roxinky obětoval a dojel se mnou k veterináři. Zaplatili jsme tisíc korun za různé přípravky a antibiotika. Veterinář říkal, že bude mít zřejmě něco s plotýnkou. Byla neděle, antibiotika nezabírala, ona jen ležela, počůrávala se, slintala a nevěděla o světě. Taky přestala jíst. V pondělí ráno, vypadala lépe. Reagovala, když jsem k ní přistoupila, ale pořád se neměla k pohybu, což jsem evidentně chápala.

Všechno její trápení přestalo, když jsem si volala s Haň. Začala z ní téct krev. Pohled na ní, byl tak bolestivý, ale zároveň uspokojivý. V té chvíli si kousek ze mě přál, aby zemřela. Aby její bolest skončila. Začal svou hlavičku pokládat na stranu, seděla jsem u ní s mámou. Obě dvě jsme brečely, řvaly a přály si, aby se uzdravila. Ještě po chvíli, co zemřela, s ní máma třásla a řvala na ní, aby se probrala. Nevydržela jsem to. Zamkla jsem se v koupelně, nesnesla jsem pohled na její tělíčko. Nesnesla jsem pohled na plakající mámu. Začala jsem plakat do svých dlaní. Nemohla jsem popadnout dech. Celý večer jsem proplakala. I následující den. Všichni se mě ptali, proč jsem smutná. A já jim nedokázala odpovědět. Když začali probírat, kde uděláme jeho hrobeček, začala jsem řvát, že nechci, aby se o tom bavili. Nepřiznávala jsem, že už tu s námi není. Až do dneška. Sice jsem šíleně smutná a slzy se mi derou do očí, ale…není tu žádné ale. Sedm let to trvalo. To, jak mě každé ráno budila a každý večer se mnou usínala. Jak jsem jí cvičila a chodila s ní na procházky. Nikdy nezapomenu na to, že my si nevybrali ji, ale ona si vybrala nás. Ať odpočívá v pokoji.


# Hlavní roznašeč jídla / moje sestra a mnou věnovaný dort

Svou bolest se snažím tišit a kompenzovat pěknými dny s rodinou či přáteli. Své myšlenky chci vkládat do věcí, které mě dělají šťastnou. Nejen, že jsem úterý strávila na úžasné přednášce, která mi dala naději, že jednou bych mohla se školou vycestovat za hranice České republiky a seznámit se s lidmi jiných kultur, ale také mě donutila se usmát. Dnešek patřil kreslení. I když v kreslení nejsem přeborník, cítila jsem se uvolněná a nakreslila jsem zezadu sedícího muže. Protože jsme na to bohužel měli strašně málo času, nestihla jsem mu nakreslit hlavu a ani to dodělat. Ale nedodělaný výkres můžete vidět zde (klikni). Před samotným kreslením, jsme byli na přednášce a výstavě. Výstava mě zaujala, přednáška ani moc ne. Hned po škole pro mě přijela máma a šly jsme nakupovat. Nebývá u nás zvykem, že si toho tolik pořídíme, teda spíš máma pořídí. Maminku mám rozdavačnou, raději dá peníze nám dětem a tátovi, než aby si koupila něco pěkného na sebe. Dělá jí to radost a možná i proto si jí jako osoby nesmírně vážím. Nemyslí totiž jen na sebe, ale i na druhé. Dokáže vám poradit, pomoct a neočekává od vás, že jí to někdy vrátíte, protože jste jí to svou radostí téměř vrátili.

Koupila jsem si legíny, přestože nemám dokonalou postavu, legíny si nekupuju z módního hlediska, no možná trochu, ale spíše dbám na to, jak se v nich cítím. A musím říct, že jsou mi nesmírně pohodlné. Jejich motiv je kytičkovaný a na léto jsou jak šité. Také jsem si koupila nové kroxy. Ráda se v nich v létě courám po zahradě nebo v nich chodím na bazén, opět mi jde i o tu pohodlnost. Ani na minutu jsem neváhala a pořídila jsem si i nějaké to spodní prádlo. Strašně se mi líbí krajky, a i když je nemám pro koho nosit, alespoň se budu líbit sama sobě. Mimo jiné jsem si koupila sluchátka k notebooku, zásobu v podobě orea, svojí originální CocaColu s nápisem Nikola, ponožky a pak pár tílek. Ale především plavky. Možná vás následujícími větami vystihnu, tak se nedivte. Obešly jsme hned několik obchodů, plavky měli pěkné, ale pokaždé mi buď neseděla barva, střih, anebo jsem našla další chybku, kterou vlastnily. Nemám neforemnou postavu, jak to říct, spíš mám jiný poměr boků a prsou. A žádné plavky nejsou na mém tělu dostatečně pěkné. Nedávno mi kamarádka doporučila, že si mám zajít do Tesca do F&F a tak jsem to zkusila. Poslední obchod a já pořád postrádala plavky. Zkoušela jsem si snad troje. Všechny byly příšerné. A pak jsem v zadu našla jedny na míru šité pro mě. Líbil se mi střih i barva a motiv. Zkrátka tohle se u mě většinou nevidí. Vyzkoušela jsem si je a následně koupila, i když spodek patří k úplně jiným plavkám, hodí se k sobě a docela mi sedí.

Mimo jiné chci říct, že si strašně cením vaší podpory, krásných komentářů a všeho čím mě obdarováváte každým dnem. Jste tak pozitivní a milí lidé. Po komentářích, kde jste mi psali, že mám přestat plakat a vaší snaze mi pomoct, bych vás nejraději do jednoho objala.

Vaše Nik Herb.

 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Infinity Infinity | Web | 26. june 2013 at 21:57 | React

Takže.. Milá Nik, tento článek jsem přečetla jedním dechem. Vlastně nevím, kde začít. Je mi hrozně smutno z toho, co se stalo. :-(

Prošla sis těžkými životními situacemi a já si myslím, že tě to udělalo ještě silnější, tak úžasnou osobu, jakou jsi.

Doufám, že tě smutek ze ztráty tvého milovaného pejska brzy přebolí. Navždycky si ho budeš nosit v srdci a ono mu teď bude líp, když už nezažívá ty bolesti, kterými si v posledních dnech musel procházet. Je mi to opravdu hrozně líto. :(

Musím říct, že se mi stýská po našich telefonátech. Chybíš mi a já jsem ráda, že aspoň prostřednictvím tvých úžasných článků se můžu dozvědět o tom, co je v tvém životě nového.

Tvoje kresba se mi mimochodem moc líbí, jsi jednoduše talentovaná na tolik věcí, už tolikrát jsem to psala a budu to psát pořád, protože je to pravda.

Tvé sestře jsi darovala úžasný dort, musela mít obrovskou radost. Na ostatních fotkách, kde jsi ty, ti to moc sluší. Vybrala sis krásné plavky. Také to tak mám, že jsem věčně nespokojená a než narazím třeba na ty plavky, které sháním, tak je to klidně několik hodin. :-D

Drž se. Mám tě ráda a moc ti děkuju za úžasný komentář. :*

PS: Četla jsem tvou novou část příběhu na unnamed-source a je boží. Napsala jsem ti tam i komentář, reblogla jsem si ho na svůj Tumblr s radostí. Těším se na pokračování. :)

2 mine-version mine-version | Web | 26. june 2013 at 22:01 | React

Musím se přiznat, že jsem taky žila ze dne na den. Já ale asi jinak přemýšlet nedokážu :/
Moc krásné fotky ta druhá se mi líbí nejvíc !!

Taky Ti přeju pohodový, bombový, suprový, no prostě neuvěřitelné léto ♥ Taky ti přeju pohodovou brigádu:)

Já jsem na tu svoji zvědavá, protože budu taťkovi dělat sestřičku :D A on když je nervózní tak na mě tak trošku křičí :DD

3 Terri May - http://tanne.blog.cz Terri May - http://tanne.blog.cz | Web | 26. june 2013 at 22:10 | React

Nik, já jsem při tvém komentáři skoro brečela. Napsala jsi všechno tak krásně, dojalo mě to.
Já bych začala tím, co jsi zmínila u mě. Moc dobře vím, jak je ztráta těžká. Před rokem nám umřel kocourek. Jmenoval se Felix, byl zrzavo-bílý. Byl to samotář, nikdy se nemazlil, ale byl moc hodný, prostě naše zlato. Vlastnila ho babička, bylo to její první zvířátko. Ihned na začátku, co jsme ho dostali, jsme ho nechali kastrovat, jenže to bylo asi to, co mu způsobilo předčasnou smrt. Když mu bylo 5, začali jsme zpozorovávat, že začíná méně jíst a pít. V tu dobu jsme si toho moc nevšímali - jednu chvíli byla zima, druhou teplo, komu by se chtěl doodržovat zásady správné výživy a pitného režimu. Jenže potom to šlo rychle dolů. Kocourek přestal úplně pít, a jíst, a šli jsme na veterinu. Tam mu provedli nespočetně moc vyšetření, a zjistili, že mu selhávají ledviny. Nechali si ho tam na pozorování, já i babička jsme pořád brečeli, protože jsme se báli, moc jsme se báli. Po týdnu nám oznámili, že mu máme doma píchat kanilu.   Máma u toho brečela, všichni byli moc smutní, on se tak trápil. Týden před tím, než umřel, se začal mazlit, a to už jsme věděli, že to je hodně špatné. Celé dny nic nedělal, pouze ležel. Ten osudný den ležel v komoře, nehýbal se, ale dopoledne ještě žil. Když jsem k babičce přijela ze školy, otevřela mi dveře, a začala brečet. Já věděla, co se stalo. Obejmula jsem jí, a v tu chvíli to pro nás bylo nehorázně těžké. Nevěřila jsem, že už nás opustil, ale neměla jsem tu odvahu jít za ním do té komory, a podívat se na něj. Půl roku jsem překonávala tuto velkou ztrátu, a dokázala jsem se s tím trochu smířit. Nyní Felixek leží na zahrádce na naší chatě, spolu s mým křečkem. Vždy, když je mi smutno, si tam k nim sednu, a povídám si s nimi. Ale i přes to, že už je to rok zpět, jsem to nepřekonala naplno, při psaní tohoto komentáře brečím, jako malá holka.
Chtěla jsem celým tímto příběhem říct, že vím, jak se cítíš, prociťuji to s tebou, je mi to strašně moc líto! To, jak jsi to ve svém článku napsala, mě dojalo, neskutečně moc. Brečím s tebou.
My teď máme pejska, a nedokážu si představit, až tu nebude. Starám se o něj jako o dítě, chráním ho, ale vím, že jednoho dne bude konec. Proč? Proč nemůžou být naši nejbližší nesmrtelní?

Vždy jsem si říkala, jak jsi veselá holka, že máš v pohodě život, ale tento článek to změnil. Nezměnil můj názor na tebe, ale spíš pohled na tvoje problémy. Kdyby měl můj táta bouračku, taky bych byla ve stejné situaci. Rodiče rozvedené mám, a nevadí mi to.

Pro mě neexistuje řešení na problémy. I každému vyhovuje jiný způsob, jak bolest překonat. Někdo preferuje přátele, někdo samotu, která je pro mě osobně nepřijatelná. Když jsme sama, brečím, protože musím myslet, na všechno. Někdy mi pomáhá i kreslení, ale tak hezky to nezvládám jako ty :)

Postavu máš pěknou, stejnou, jako já. Krásné plavky, a nevšímej si názoru ostatních.

Já už ani nevidím na klávesnici, budu jí muset utřít. Ale nepíšu to proto, aby mě někdo litoval, celým tímto komentářem jsem chtěla vyjádřit svou podporu k tobě, držím ti palce. Kdyby jsi chtěla pomoct, nebo se jen vyzpovídat, napiš mi na email.

Mám tě ráda! :)

4 Allys♥Cook Allys♥Cook | Web | 27. june 2013 at 11:20 | React

pěkné fotky =)

5 Dájina Dájina | Email | Web | 27. june 2013 at 14:27 | React

OUČ...tak ty jsi hodně silná holka,obdivuju tě..máš hodně zažito..stejně jako já,ale já tenhle mečsic je na nic,na vse koukam cerne az ty jsi mi dokazala,proste..ted se na to budu koukat jinak..jsi jedna z mala u ktere jsem precetla CELY takhle dlouhej clanek a jsem za to ráda..byl strasne krasnej a dojemnejj...to jak jsi popisovala,ze sis i prala aby tvuj pejsek zemrel..pripomelo mi to trosku me..jednou muj pejsek upadal na zem rozjizdeli se mu packy nejed nereagoval jen lezel a ja videla jak je smutnej jak ho to trapi takhle to bylo nekolik hodin pak me vital pak to bylo to same ted musim zaklepat ze je to dobre..ale bojim se ze to dopadne stejne jako u tebe protoze to je nehorazne podobny co se delo tvymu pejskovi a memu kazdopadne uprimnou soustrast a ver ze mu takhle bude lip,bude i tak na tebe vzpominat v dobrym a je urcite rad ze v okamziku kdy on zavrel oci a odehnal se do nebe byl rad ze ty ses koukala a ze ty a tvoje mamca jste tam byli s nim..protoze cely zivot byl s vami a jediny vy jste byli ten smysl proc byl stastnej..jinak ty plavky jsou moc hezky:))) fakt..dojala jsi me,mam slzy v ocich

6 Monika Ošívková | monikaosivkova.blog.cz Monika Ošívková | monikaosivkova.blog.cz | Web | 27. june 2013 at 14:43 | React

Prvně ke komentáři, co jsi mi psala na blog: Jsem na obchodní akademii (obor ekonomické lyceum) ve druhém ročníku ;) a dnes jsem viděla toho Velkého Gatsbyho.. musím říct, že jsem celou dobu tak nějak nechápala o co jde a myslela jsem, že se z "Gatsbyho" vyklube nějakej úchyl s psychickými problémy.. nevim proč. Ale.. film to byl zajímavej :)

A teď k tvému článku a k tomu, co se stalo: Je mi hrozně líto, že vám umřel pejsek.. Celkem tě obdivuju, že vůbec dokážeš fungovat. Že chodíš, jíš, prostě žiješ! Mě kdyby umřel jeden z mých psů, nedokážu si to představit a ani si to představovat nechci.. Byly by to ty nejhorší dny mého života a myslím, že bych se opravdu hodně dlouho nevzpamatovala. Oni pro mě znamenají všechno.. Proto ti přeju, aby ses držela   :( :)

7 Claire Drayen Claire Drayen | Web | 28. june 2013 at 14:57 | React

Je mi to opravdu líto. Musela to být příšerná zkušenost. Ani pořádně nevím, jaké to je. Nevím, jestli se to dá porovnat se smrtí někoho z příbuzných, kterou jsem zažila, ale o tom se tady nebudu rozepisovat, jinak bych por změnu zase brečela já. No, asi se to dá porovnat, stále je to láska. Mě tohle štve, lituju všech, kteří si tím museli projít, ale bohužel takhle to chodí. Jen chladnokrevný člověk po tomhle nic necítí. Tím se dokazuje, jak moc jsi empatická a vůbec lidská a milá a milující. Z toho se dají odvodit další skvělé vlastnosti.
Věřím, že to zvládneš, nemůžu slíbit, že už nebudeš brečet, já brečela i po třech měsících, no, dokázala bych to i teď, kdybych se do toho vážně dostala. Vzpomínej na Roxy v dobrém, nemysli na ten poslední den, vzpomeň si na jedny z těch prvních a tak si jí pamatuj :)

Musím přiznat, že na začátku jsem si myslela, že to ani nedočtu, ale přečetla jsem to celé. Díky tomu plus mínus vím, jak se asi cítíš a chci abys věděla, že my všichni tu pro tebe jsme :)

Kresba je mimochodem vážně skvělá, i když je to jen něco jednoduchého, je to propracované, já bych to nikdy takhle nakreslit nedokázala.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement