June 2013

movie list

30. june 2013 at 19:55 | written by Nik Herb

Buď užitečný.

28. june 2013 at 10:39 | written by Nik Herb |  life advices
Chtěla jsem napsat článek. Článek s nějakou užitečnou radou pro život. Ale pak jsem si uvědomila, že vám moje rady můžu ukázat skrze jednotlivá videa. Videa nejsou mé výroby, ale výroby lidí, kteří jsou laskaví, milí a především ví, co se sluší a patří. Jo, nemůžu vás v patnácti letech poučovat, jak se máte chovat a přistupovat k životu. Ale ukázat vám přijatelný směr, kdy i když budete sami či se budete cítit zle. Můžete pomoct vy a na oplátku třeba jednou pomůže někdo vám. Jsou zde čtyři videa, ke každému si dovolím něco napsat. Bude vám to trvat zhruba dvacet minut, dvacet minut vašeho času investovaných do něčeho, co vás může rozplakat, změnit váš názor nebo vám ukázat, že s dobrou komunitou jde vytvořit krásný svět.













Když jsem viděla poprvé tohle video, rozplakalo mě. Nebylo to tím, že by bylo video smutné, ale tím, že jsem tak začernila své úsudky. V mých myšlenkách kolovalo, že státy jsou zkorumpované a vláda je na hovno, s prominutím. Neviděla jsem, jak úžasná může být společnost, kdybychom si navzájem pomáhali. Ne, opravdu. Zkuste na chvíli zavřít oči a představit si svět, kde by si lidé pomáhali. Ostatní by vám půjčili telefon, když byste si potřebovali zavolat. Podali vám peníze, které vám vypadly z kapsy. Pomohli vám s těžkým nákupem, když už byste byli staří. Dali vám květinu, když se cítíte smutná. Vodu po těžké práci. Vrátili vám telefon, který jste ztratili. Pomohli vám na nohy při pádu. Ze světa by se vytratila negativita, protože by vám vždycky někdo nějakým náhodným činem zlepšil den. Možná mám růžové brýle, ale mně samotné lichotí, když se na mě někdo krásně usměje, po tom co jsem mu uvolnila místo v MHD. Nebo mi poděkuje moje stará sousedka, když jí celou cestu domů nesu tašky. Nebo když se ztratil pejsek a já zavolala přes jeho známku na obojku majiteli, který si pro něj přijel. Všechno tohle nezpříjemnilo den jen lidem, kterým jsem pomohla, ale i mě.


Také by se lidé neměli hodnotit na základě toho, jak vypadají. Znám spoustu milých lidí, kteří nejsou bílí, a neznamená to, že by byli méněcenní nebo špatní. Jak už z druhého videa vyplývá i takoví lidé mohou být talentovaní a dávat světu přínosy. Mohou umět skvěle tančit, zpívat, sportovat. Jak vyplývá z celého článku. Lidé se narodili rovnocenní a jediná věc, která je může udělat méněcennými, jsou jejich činy. A už z toho důvodu vyplývá, že by si měli pomáhat nehledě na to, zda jsou příbuzní či ne. Měli by se respektovat a chápat. Silní jedinci by měli podporovat ty slabé, stejně jako jedinci se všemi smysly ty, kteří některý ze smyslů postrádají. Život by byl krásnější, kdybychom věděli, že i když jsme ztratili přátelé či rodinu, existuje pořád spousta lidí, na které se můžeme spolehnout. Na všem štěstí se nepodílí jen vaše rozhodnutí a to, jak se vám daří. Ale také lidé, kteří do něj zapadnou. Tak proč by to nemohli být i cizinci, i lidé s jinou barvou kůže? A to jsem vám chtěla dát jako užitečnou radu do života. Jednou až nás všechny rozeberou politici a příroda se dočista zblázní, všechno co bude potřeba bude lidské srdce, umět přiložit ruku k dílu, i pro lidi, které neznáte.

Důvod, proč jsem byla smutná, a proč být šťastná.

26. june 2013 at 20:05 | written by Nik Herb |  with smile
Sakra dlouhý článek..

Čím začít? Tím, že ztrácím veškeré mé štěstí? Nebo že i přesto jsem docela šťastná? Občas se ve vašich životech udá tolik změn, že změní nejen vás, ale celý váš pohled na svět. Dříve jsem se mi stala nějaká blbost, kupříkladu odřené koleno. Naříkala jsem, udělala jsem z komára velblouda, teď se v mém životě udá velká změna a já jen mlčky pozoruju veškerý ten zmatek. Pláč není jen symbol bolesti, ale i toho, že je něco v nepořádku. Tak moc jsem si přála zařadit tento článek mezi ty nešťastné. Ale jak bych mohla? I když se vše v mém životě s okamžikem mění, cítím se méněcenná a nevím, kam bude směřovat mé léto, pořád jsem na tom relativně dobře. Někteří lidé nemají, co ztratit a mě toho pořád tolik zbývá. Můžu si dovolit koupit sušenky, celé je za pár minut sníst a neříkat si, že mi jedna sušenka musí vystačit na den. Nemyslela jsem na budoucnost, žila jsem ze dne na den, ale až teď si uvědomuju, jaká to byla chyba. Žila jsem s přesvědčením, že vše, co je se mnou dnes, se mnou bude zítra, pozítří a možná i v mých osmdesáti. A poznat, že tomu tak není…bolí.

Za tento rok se toho událo tolik. Zažila jsem lásku, ne ledajakou. A taky tu bolest, když vám vaše láska zahne s jiným. Můj táta měl bouračku. Přežil, ale jen o fous. Ještě před tím manželství mého táty a mámy viselo na vlásku. Málem jsem propadla z matematiky, ale stejně mám neklasifikován z chemie. Začala jsem brát školu, jako něco, co je samozřejmostí, i když ono není. Nebrala jsem ohled na své rodiče a pokaždé, když na mě zvýšili hlas, tak jsem se jim vysmála do obličeje. A v neposlední řadě mi umřel pejsek. Člověk by řekl, že na jedno lidské tělo je toho moc nebo málo? Nic nebolelo, všechna bolest se rychlostí blesku přenesla. Ve skutečnosti se nepřenesla, jen zůstávala uchována někde uvnitř mě. A smrtí mého mazlíčka vyplula napovrch. Člověk si uvědomí, jak moc toho ztratil ve chvíli, kdy by už měl být v pořádku. Stačí pár sekund a sedm let je pryč.

# nejrásnější úsměv je ten, který se probojuje skrz slzy

Sobota. Pro některé lidi víkend, střízlivění, válení se v posteli a pro mě, tak nějak všechno. Pátek a já přibližně dvě promile v krvi svíjející se u tyče se svou dobrou kamarádkou a popíjením všeho, co mi přišlo pod ruku. V té chvíli mi to přišlo jako dobré východisko, uspěla jsem v matice a alkohol byl něco jako stvrzení toho, že se mi po tom všem něco podařilo. Všechno to pozitivní se vypařilo při ranním budíčku v sobotu, kdy jsem nenacházela své ponožky a v tom malém stanu 1 x 1 metr to páchlo jak v lihovaru. Vydala jsem se na cestu domů, vyvlékla své třemi (nebo snad čtyřmi?) druhy alkoholu posviněné oblečení. Do pusy si dala trochu pasty a pokračovala ve spánku, tentokrát s ponožkami. Když jsem se něco kolem jedenácté probudila. Při pohled na jídlo jsem si uvědomila, že už je zase vše v pořádku a můj skvělý metabolismus mi zajistil vstávání bez kocoviny. Uklidila jsem několik místností, pomohla s přípravou na oslavu a sedla si s popcornem k televizi. Když jsem své tělo přemístila do altánku na čerstvý vzduch, člověk by věřil, že všechno bude, tak jak se patří. Ba naopak.

Tehdy to začalo. Slyšela jsem neuvěřitelné kňučení. Mému čtyřnohému mazlíkovi se podlomily packy a v momentě ležel v příšerných bolestech na zemi. Od pusy se mu táhly sliny a všichni jsme se seběhli ujistit, zda je v pořádku. I přestože se zvedl, nebyl. Řekli mi, že za tento den to bylo už podruhé, co se mu to stalo. Nebylo to ovšem tak hrozné a všichni si mysleli, že ho něco píchlo. Sedl si, z pusy mu kapaly sliny a nekontroloval své potřeby, jak by měl. Ani nevěděl, že čurá. Mí rodiče se mezitím courali někde v obchodě. Všechno se to zhoršovalo, nereagoval na okolní zvuky a nehýbal se, jen tam seděl. Začala jsem plakat, tak intenzivně a zoufale. Jakoby mé tělo dopředu tušilo, že to nebude dobré. Sestřin přítel se pro dobro Roxinky obětoval a dojel se mnou k veterináři. Zaplatili jsme tisíc korun za různé přípravky a antibiotika. Veterinář říkal, že bude mít zřejmě něco s plotýnkou. Byla neděle, antibiotika nezabírala, ona jen ležela, počůrávala se, slintala a nevěděla o světě. Taky přestala jíst. V pondělí ráno, vypadala lépe. Reagovala, když jsem k ní přistoupila, ale pořád se neměla k pohybu, což jsem evidentně chápala.

Všechno její trápení přestalo, když jsem si volala s Haň. Začala z ní téct krev. Pohled na ní, byl tak bolestivý, ale zároveň uspokojivý. V té chvíli si kousek ze mě přál, aby zemřela. Aby její bolest skončila. Začal svou hlavičku pokládat na stranu, seděla jsem u ní s mámou. Obě dvě jsme brečely, řvaly a přály si, aby se uzdravila. Ještě po chvíli, co zemřela, s ní máma třásla a řvala na ní, aby se probrala. Nevydržela jsem to. Zamkla jsem se v koupelně, nesnesla jsem pohled na její tělíčko. Nesnesla jsem pohled na plakající mámu. Začala jsem plakat do svých dlaní. Nemohla jsem popadnout dech. Celý večer jsem proplakala. I následující den. Všichni se mě ptali, proč jsem smutná. A já jim nedokázala odpovědět. Když začali probírat, kde uděláme jeho hrobeček, začala jsem řvát, že nechci, aby se o tom bavili. Nepřiznávala jsem, že už tu s námi není. Až do dneška. Sice jsem šíleně smutná a slzy se mi derou do očí, ale…není tu žádné ale. Sedm let to trvalo. To, jak mě každé ráno budila a každý večer se mnou usínala. Jak jsem jí cvičila a chodila s ní na procházky. Nikdy nezapomenu na to, že my si nevybrali ji, ale ona si vybrala nás. Ať odpočívá v pokoji.


# Hlavní roznašeč jídla / moje sestra a mnou věnovaný dort

Svou bolest se snažím tišit a kompenzovat pěknými dny s rodinou či přáteli. Své myšlenky chci vkládat do věcí, které mě dělají šťastnou. Nejen, že jsem úterý strávila na úžasné přednášce, která mi dala naději, že jednou bych mohla se školou vycestovat za hranice České republiky a seznámit se s lidmi jiných kultur, ale také mě donutila se usmát. Dnešek patřil kreslení. I když v kreslení nejsem přeborník, cítila jsem se uvolněná a nakreslila jsem zezadu sedícího muže. Protože jsme na to bohužel měli strašně málo času, nestihla jsem mu nakreslit hlavu a ani to dodělat. Ale nedodělaný výkres můžete vidět zde (klikni). Před samotným kreslením, jsme byli na přednášce a výstavě. Výstava mě zaujala, přednáška ani moc ne. Hned po škole pro mě přijela máma a šly jsme nakupovat. Nebývá u nás zvykem, že si toho tolik pořídíme, teda spíš máma pořídí. Maminku mám rozdavačnou, raději dá peníze nám dětem a tátovi, než aby si koupila něco pěkného na sebe. Dělá jí to radost a možná i proto si jí jako osoby nesmírně vážím. Nemyslí totiž jen na sebe, ale i na druhé. Dokáže vám poradit, pomoct a neočekává od vás, že jí to někdy vrátíte, protože jste jí to svou radostí téměř vrátili.

Koupila jsem si legíny, přestože nemám dokonalou postavu, legíny si nekupuju z módního hlediska, no možná trochu, ale spíše dbám na to, jak se v nich cítím. A musím říct, že jsou mi nesmírně pohodlné. Jejich motiv je kytičkovaný a na léto jsou jak šité. Také jsem si koupila nové kroxy. Ráda se v nich v létě courám po zahradě nebo v nich chodím na bazén, opět mi jde i o tu pohodlnost. Ani na minutu jsem neváhala a pořídila jsem si i nějaké to spodní prádlo. Strašně se mi líbí krajky, a i když je nemám pro koho nosit, alespoň se budu líbit sama sobě. Mimo jiné jsem si koupila sluchátka k notebooku, zásobu v podobě orea, svojí originální CocaColu s nápisem Nikola, ponožky a pak pár tílek. Ale především plavky. Možná vás následujícími větami vystihnu, tak se nedivte. Obešly jsme hned několik obchodů, plavky měli pěkné, ale pokaždé mi buď neseděla barva, střih, anebo jsem našla další chybku, kterou vlastnily. Nemám neforemnou postavu, jak to říct, spíš mám jiný poměr boků a prsou. A žádné plavky nejsou na mém tělu dostatečně pěkné. Nedávno mi kamarádka doporučila, že si mám zajít do Tesca do F&F a tak jsem to zkusila. Poslední obchod a já pořád postrádala plavky. Zkoušela jsem si snad troje. Všechny byly příšerné. A pak jsem v zadu našla jedny na míru šité pro mě. Líbil se mi střih i barva a motiv. Zkrátka tohle se u mě většinou nevidí. Vyzkoušela jsem si je a následně koupila, i když spodek patří k úplně jiným plavkám, hodí se k sobě a docela mi sedí.

Mimo jiné chci říct, že si strašně cením vaší podpory, krásných komentářů a všeho čím mě obdarováváte každým dnem. Jste tak pozitivní a milí lidé. Po komentářích, kde jste mi psali, že mám přestat plakat a vaší snaze mi pomoct, bych vás nejraději do jednoho objala.

Vaše Nik Herb.


Můj výlet na Praděd.

24. june 2013 at 22:05 | written by Nik Herb |  photographer
Chtěla jsem vám napsat deníček, nějaký článek. Ale nemám sil. Neřeknu vám proč právě teď pláču jako malá holka, ale časem se to dozvíte. Občas je ten nejlepší způsob se vypsat a pořádně vyspat. Sice nevím, jestli mi po dnešním večeru usínat půjde. Ale doufám v to. Mám vás všechny ráda. A doufám, že vás fotky z mého nedávného výletu na Praděd potěší. Nebyl sice moc slunný den a nahoře byla šílená kosa. Ovšem všechno mi vynahradil oslňující výhled a můj foťák, který snímal ty nejlepší snímky. I nezničená příroda existuje. A opět podotýkám, že nejsem fotograf tudíž nejsou fotky perfektní a není povinnost, aby se vám líbily. Za každý názor budu ráda.

Fotím zvířata.

23. june 2013 at 13:48 | written by Nik Herb |  photographer
Není to tak dlouho, co jsem navštívila domov sestřina přítele. Bydlí ve velkém domě pod lesem. Nejenže se jeho rodiče každý den starají o mnoho zvířat, ale také se starají o svůj pozemek. Tu a tam tůjka nebo rybníček, květiny a pořádný nával čerstvého vzduchu. Moc se mi u nich líbilo, a protože jsem u sebe měla foťák rozhodla jsem se, že vám vyfotím zvířata, která chovají. Vyfotila jsem spousta fotek, ale vybrala jsem čtyři fotografie, které se mi líbily. Také vám chci sdělit, že nejsem žádný fotograf, většina mnou pořízených fotek je buď rozmazaná, nebo nějakým způsobem nezajímavá. Ale snad oceníte, alespoň snahu, kterou jsem do toho vložila.

Snažila jsem se být stručná. Selhala jsem.

20. june 2013 at 20:46 | written by Nik Herb |  with smile
Vítám vás zpět mí drazí čtenáři. Zpět u mých sentimentálních řečiček. Tento blog potřebuju, nepotřebuju ho sice tolik jako jídlo, ale potřebuji ho, abych pomocí slov vstřebala všechno, co se mi za poslední dobu děje. Je toho moc. Moc na mou mysl. Většinou se nestresuju a věci zvládám bez pláče či zhroucení. Ale ze školy asi brzo zešílím. A to za týden končí. Všechno to začalo matikou, z které stále propadám a zítra mám jedinou šanci si to spravit. A to působím chyt…, odkašlala, hloupě. Následuje odborné kreslení, omalovánky si pamatuju naposledy někdy ze školky. A poté konstrukční cvičení. Kdo by tušil, že když neodevzdám jeden výkres, tak mi hrozí - ,neklasifikován'? No, dobře už to vím. Za dnešní dopoledne jsem měla stihnout dva A4 výkresy a jeden A3. Konec s tlacháním o škole, když jsou za týden a jeden den prázdniny. YEEY

Pohlédla na hlavní stránku blogu, kde na ni vybaflo téma týdne kocovina. Napřed legalizace marihuany, pak milý pan prezident (Ne, ten co kradl propisky) a teď kocovina. Co bude příště? Pohlavně přenosné nemoci? Článek na téma kocovina si nesmím nechat ujít. Většinou, když se opiju, tak je mi na druhý den fajn a kocovina se na mě více méně nepodepíše. Ale uvidíme, jak konec konců dopadnu tento víkend. Nejenže jdu širákovat (spát pod širák) s kluky, kteří jsou hovada a obvykle se někdo pozvrací nebo někoho pozvrací. Minule jsem tím někým byla já. Ale taky slaví moje sestra dvacet let. Nevěřím, že ten blbeček tu ničí životní prostředí už dvacet let. Nejsem ten typ, co vyžaduje dárky na své narozeniny, ale ráda je dávám, když můžu udělat radost. Moje drahá sestřička miluje překvapení. Tím, nemyslím hodit jí na hlavu pavouka a utéct, protože řekněme si narovinu, kdo by to čekal? Mé překvapení je dort, dort ve tvaru růže, lahodný dort, dort, který mě stál moc peněz. A ne nerozplácnu jí ho o obličej. A pak sluchátka, která mi nedávno došla a pokaždé, když je vidím, tak přemýšlím, zda si nedám sama sobě dárek, přece jen budu mít taky brzy narozeniny. Ale kuš, nechám to jí. Třeba pak dostanu taky superdrahý dárek, oprava dárky.


Fotka výše byla vyfocená dnes ráno, když jsem šla do školy. Věřte nebo ne, bylo mi horko jako prase, už když jsem se probouzela a furt se to stupňovalo. Miluju léto a teplo, takže s tímto počasím problém nemám, ale občas by neuškodila nějaká ta sprška v podobě deště nebo vlhkosti. Je totiž nadměrné sucho a dusno, což mi neprozpívá. Ale konec konců vzít si do školy vějíř se oplatí. Jsem strašně ráda, že je konečně teplo. Tak dobrou reakci mám jen díky těm dvěma větrákům, kterými jsem obklopena. A ne vůbec mi není horko v mém pokoji, kde se teplota posledních pár dní drží u 35°C. Navíc všechno roste, jahody, třešně aneb mé oblíbené ovoce. Nedávno mi kamarádka doporučovala, ať si zkusím dát třešně do piva, že je to velmi dobré. Zkoušela jsem to před třemi dny a je to…bože ta chuť se nedá popsat. Zkrátka chutné.

Poslední dobou mám seriálovo-filmovou náladu. Ano, můj seznam seriálů se zvětšil. Začala jsem sledovat The Fosters, což je podle mě nejlepší letní seriál. Dále pak Twisted, ABC ty jedeš! A taky mi stále přidávají díly Teen Wolfu, Pretty Little Liars a Switched At Birth. Co se filmů týče, za poslední tři dny, jsem měla možnost vidět: Na Šrot, i přes občasné klišé a zašmodrchané scény, skvělé hlášky a neopustil mě úsměv. Pařbu na třetí, znáte ten pocit, když si koupíte žirafu, té usekne most hlavu a způsobíte hromadnou srážku aut? Alan ano! Naprosto skvělá komedie, naprostá spousta hloupého humoru a skvělých scén, které vám utkví v hlavě. Warm Bodies, neznám větší blbost, teda spíš víc geniální blbost. Nádherné bytosti, tento film jsem mi líbil hlavně kvůli tomu, jak byl přeslazený a pohádkový. A v neposlední řadě Hostitel, knížka daleko lepší, dobré herecké obsazení a úžasná chemie mezi Melanie a Jaredem.


Občas se mi však zdá, že všechny filmy mají stejnou dějovou linku. Film začne, seznámíme se s hlavními postavami, hlavní postava pozná někoho okouzlujícího, zamilují se do sebe, jejich láska je v ohrožení, "šokující" objevení, nesnáze a jejich láska je zase zocelená. The end. Co to dát občas naopak? Jo, to by bylo fajn, kdyby byla láska zocelená, nastaly nesnáze, pak naprosto nešokující objevení, poté je jejich láska v ohrožení, zamilují se do sebe (pravděpodobně bylo tím šokujícím objevením, že jim byla vymazána paměť), hlavní postava pozná někoho více okouzlujícího a až nakonec zjistíš, že hlavní postava nebyla ženská, ale chlap. Sakra, režie by mi šla!

Zrovna nedávno jsem si říkala, jak je můj život krásný. Hádáte správně, byl to ten okamžik na fotografii, kdy jsem byla obklopená dobrým jídlem a psala článek na svůj blog. Snědla jsem si dva rohlíky s máslem a salámem, požírala křupky a popíjela Dobrou vodu malinovou. Sem tam snědla oreo nebo pendrek. A přímo sežrala celou misku třešní. Mimochodem tohle byla svačinka, večeře následovala až později. Miluju ty chvíle, kdy mě nic netrápí, ani kila, které mi přibudou. Mimochodem dieta je pro mě sprosté slovo, tak ne aby ho někdo použil. Dole na fotografii jsou ty moje výkresy do odborného kreslení, jsem to, ale malíř, když umím nakreslit domeček. Možná tu později přidám edit, zda jsem stihla vytvořit výkres do konstrukčního cvičení. A rozhodně věnuji jeden článek naší drahé paní učitelce.

Jako poslední věc bych chtěla zmínit mou povídku, kterou píšu. Na stayweird se po další tři měsíce objevovat nebudu a pokud někdo stojí o mé psaní, má jedinečnou příležitost. Na tumblru unnamed-source se bude objevovat můj příběh. Dovolte mi ho v krátkosti představit. Jedná se o příběh, který je zasazen do středu New Yorku. Vypráví život mladé hnědovlasé dívky, Aubrey, která vyrůstala se svými prarodiči. Konečně dospěla a mohla mít jakoukoliv práci, kterou chtěla, jelikož však měla v mládi spoustu potíží, jediným způsobem, jakým by mohla začít nový život bez minulosti, jež by jí doháněla. Bylo pracovat pro spolek nebezpečných lidí. Jejím úkolem bylo ovlivnit bohaté lidi, aby jí předali nějakou důležitou věc nebo aby si jí sama vzala, pod neexistující identitou. O každém novém dílu budete informování, své pocity a názory mi můžete psát pod jakýkoliv libovolný článek.

Ta, co vás má ráda.


3. What you wear to bed

19. june 2013 at 19:12 | written by Nik Herb
(Co nosím, když jdu spát?)

Někteří lidé nosí pyžamo, já zkrátka nosím volnější tričko a kraťase/kalhoty. Většinou si vybírám v čem půjdu spát, těsně před tím než jdu spát. Zhodnotím, zda je mi zima nebo teplo. Ze včerejška na dnešek jsem spala v jednom z mých nejoblíbenějších triček, není to tím potiskem playboy, ale tím, že je z dobrého materiálu a je pohodlné. Zvolila jsem kraťase Delicious (pod textem), tedy spíše minikraťásky. Jsou celé hnědé, jen šnůrky, pásy po stranách a guma, jsou modrých a bílých barev. Ze zadní strany...jsem strašně spisovná, zkrátka na zadku je potisk Delicious, což do českého překladu znamená chutný, vynikající, lahodný, což se k mému zadku docela (ne)hodí. Pokaždé, když jdu spát, musím jít spát s ponožkama, je to takový rituál před spaním, dalo by se říct. Ale když vstávám? Ponožky na nohách nemám. Většinou si je během spaní, nějakým zázračným způsobem sundám. Nejradši mám ty chlupaté ponožky. Tak v tomhle spím.


Audrey Hepburn

1. june 2013 at 18:21 | written by Nik Herb |  these people
Dostala jsem za úkol vás obohatit jako dalším článkem něčím zdaleka se nepodobajícím mým 'deníčkům', řekněme, že i když nemám to slovo v oblibě, nenacházím žádné jiné východisko, jak ty sáhodlouhé žvásty z mého života popsat. Tento článek nebude o mojí maličkosti, nýbrž o někom, kdo má pro mě nějakou hodnotu a já bych si ho přála poznat. Jako první mě napadli mí velcí oblíbenci One Direction, nebo že by třeba Bořek stavitel? Tohle je ovšem jen vtip. Jako první mě samozřejmě napadla Audrey Hepburn - krásná, dnes už bohužel nežijící legenda.

Audrey je pro mě neuvěřitelně inspirující osoba. A nejen tím, že se we♥it zdobí citáty, které pronesla ve filmech, kde se objevila nebo sdělila nahlas lidu. Byla to krásná dívka s naprosto úměrným obličejem. Její drobný nosík, povzbuzující úsměv a čokoládové oči si vybaví snad každá mladá dívka. Audrey pro mě vždy svým způsobem byla strašně krásná osoba, i když jsem neviděla jediný film, ve kterém hrála. Dokázala a stále dokazuje jak půvabná vlastně je.


Jednou během víkendu jsem neměla, co na práci a měla tu možnost se podívat na film Čekej do tmy. Audrey sklidila za tento snímek hned několik Oskarů a mě se to zdálo jako správný začátek, jak zjistit, kdo vlastně byla a jak se prezentovala. Film vypráví příběh o slepé ženě Susy, která se snaží žít se svým handicapem. Slepou ženu ztvárnila právě Audrey. Susy je ohrožována, spíše bych použila slovo terorizována ve svém vlastním bytě několika muži kvůli jedné heroinem nacpané panence. Celý příběh je poněkud zašmodrchaný a odehrává se během jednoho odpoledne. Troufám si říct, že kdyby byli zloději větší sympaťáci a hlavní hrdinka větší hlupačka, šla by z toho filmu udělat komedie.

Co se mi však na něm nejvíce líbilo? Audrey se své role zhostila natolik, že jsem sama sebe přistihla několikrát uvěřit, že je opravdu slepá. Hlavně v závěrečné scéně, která byla posazená do tmy. Kdybych byla jeden ze zlodějů a spatřila nádhernou a usměvavou Audrey, nedovolila bych si sebou odnést ani prach. Nemám moc v oblibě staré filmy, spíše staré knihy, ale po zhlédnutí tohoto snímku, ačkoliv jsem měla smíšené pocity, můj obdiv k Audrey jen narostl.


Pocity z filmu Čekej do tmy jsem se pár dní nemohla setřást a tak jsem šáhla po dalším filmu, kde se objevila Audrey, byl to snímek Šaráda. Jeho popis mi učaroval, kdo by nestál o Audrey navlečenou v kožíšku a špercích za několik desítek tisíc dolarů, které jde právě o život? Audrey v hlavní roli Reginy byla opět okouzlující. Začala jsem věřit, že Audrey je opravdu žena veškerého půvabu a jak se z jedné role dokázala hravě proměnit do druhé, mě donutilo jí zbožňovat a uctívat.

Po Čekej do tmy a Šarádě, následoval film Dva na cestě, nejen že se Audrey z roztomilé dívenky proměnila na zralou ženu s určenými cíly, ale také nenechala moje oko suché a donutila mě milovat staré filmy. Za zmínku stojí i Snídaně u Tiffanyho, jež se stala mým oblíbeným filmem, ve kterém jsem měla možnost vidět Audrey. I přestože si vždy předem zakážu slzy a jakékoliv dojetí, pokaždé ve mně Audrey aneb herečka z generace, které se dnes už nerodí, vzbudí pocit, že s ní v hlavní roli, to zkrátka už ani jinak nejde. Její postava je dojemná i v situacích, kdy se chová sobecky a hloupě. Chodí si svoji koblihu posnídat před výlohu obchodu, kde nakupuje smetánka a doufá, že na ni ulpí trochu toho lesku. Hraje si na dámu, ale pod tou načančaností je obyčejná holka, která sice má zlaté srdce, ale stále věří, že jí věcičky udělají šťastnou. Asi nějak takhle bych mohla popsat mé dojmy.


Poté následovaly filmy, jako Příběh Jeptišky, který je natočen podle skutečné události. Odpolední láska, A všichni se smáli nebo třeba film My Fair Lady. A to zdaleka nejsou všechny. Naposledy jsem se podívala na životopisný dvoudílný snímek s názvem Příběh Audrey Hepburnové, kde se sice Audrey nemohla vyskytnout, jelikož byl natočen roku 2000, ale Jennifer Love Hewitt mě mile potěšila. Všechno to bylo tak krásně propracované, sice to ani zdaleka nemělo na snímky, kde se Audrey objevila osobně, ale to, že jsem měla možnost poznat její osobní život a to jak je silná a chytrá, mě více než vzalo za srdce.

Audrey nezvýšila svojí hodnotu a krásu tím, že vyhrála ceny jako Oscar, Tony, Emmy a Grammy. Ale především tím, jak na vás na první pohled zapůsobila. Jak vás díky své přirozené kráse, kterou chovala i někde uvnitř sebe, dokázala vtáhnout přímo do děje filmu. Možná, že už tu mezi námi není, ale dokonce moje máma ví, o kom hovořím, když zmíním její jméno. Dokonce i moje máma v ní vidí oblíbenkyni.

Audrey byla matkou dvou synů, velvyslankyní UNICEF, inspirací, herečkou, filmů několika žánrů a také cestovala do chudých zemí, jako je Somálsko, kde pomáhala hladovějícím dětem. A já si zkrátka myslím, že tato žena si zaslouží obdiv. A byla to britka, takže na těch One Direction přece jen možná něco bude.