May 2013

My middle finger likes you.

31. may 2013 at 16:11 | written by Nik Herb |  with smile
Úsměv mě neopustil, právě naopak přibyl. Každodenní volání s Haň, které se pomalu stává rutinou, mě rozveselí pokaždé, když pomyslím na její jemný hlásek nebo když se cítím osamocená. Celé středeční dopoledne jsem psala články na tento blog, nějakých pár by se jich našlo. A já jsem si jistá, že vám je osvětlím v plné parádě. Navíc jsem strašně šťastná, že na nás v úterý vykouklo sluníčko. A celou dobu nás doprovázelo na 'pochoďáku'. Navštívili jsme TWW (Top Wood Windows), čili pokud si to přeložíte s angličtiny, byli jsme ve firmě, kde se vyrábí dřevěná okna. Občas jsem bedlivě poslouchala, občas jsem byla myšlenkami někde v časoprostorovém kontinuum. Exkurze byla opět nudná. A já si stále začínám myslet, že by někoho z těch lidí, co je pořádají, mělo napadnout je trochu zpříjemnit a netlachat o zbytečnostech. Jako čísla, tolik zbytečných čísel, která nikomu stejně neutkví v hlavě. A tolik cizích slov, která když použijí, tak na ně hledíme ještě s větším odporem. Ale hold to je logika některých dospělých. A hlavně vedoucích firem.

Čtvrtek. Byl to náročný den. Spousta chůze, deště a nebylo mi zkrátka nejlíp. Ale nějak se to všechno zmírnilo v tu chvíli, kdy jsem se viděla s někým, koho jsem potřebovala vidět. Existuje ve vašich životech někdo, komu jste lhali a tahali ho za nos. Nebylo to kvůli vám, ale jemu? A právě tohle jsem kvůli němu podstoupila, lhala mu do očí a pokaždé, když se do nich podívám, tak cítím, jak příšerný pocit bylo, nebýt k němu upřímná. Myslela jsem si, že když ho po dlouhé době uvidím, odfrkne si a bude se na mě dívat skrz prsty. Skutečnost byla, že mě objal a řekl mi, že je mu líto, co se mezi námi stalo. Bylo to komplikované. Moje úleva byla, ale tak prostá. Celou dobu jsem cítila to spojení, které mezi námi vždycky bylo. Jak jeden druhého doplňujeme a jsme skvělí přátelé. Pokud si budete muset vybrat mezi dobrem vašeho přítele nebo vašeho. Vyberte si jeho, jednou to pochopí, pokud za to vaše přátelství stojí. Jednou bude litovat, že vás nenechal to vysvětlit a vy sami sobě odpustíte.

# jedna fotka u hasičů

Kromě toho jsme byli na praxi ve Styrolu, kde se výraběl polystyrén a nehledně na to, jak byl výklad opět rozsáhlý a krkolomný, proběhlo to rychle a celou dobu jsme se věnovali něčemu jinému. Poté jsme zavítali mezi hasiče. Říkáte si, co má stavební škola společného s hasiči? Hodně věcí. Každá budova musí být uspokojena, jak vašim potřebám, tak vašemu bezpečí a právě na bezpečí se podílejí i hasiči. Je tu spoustu kritérií, která musí být splněna. Například v každé sociální budově, což jsou školy, kina, restaurace, městské úřady. V každé budově a nejen sociální, ale například i v rodinných domcích musí být dobré odvětrání, únikové cesty, nejrůznější opatření, v těch sociální pak dveře, kterými pronikne oheň za 30 minut a vy máte tedy čas na uniknutí. A proto k hasičům vzhlížím. Nejen, že jsou to milí a zdatní chlapi. Ale hlavně si kvůli lidské hlouposti každý den obléknou nehořlavý oblek a jdou je zachraňovat, k tomu je potřeba sakra velké odhodlání.

Mám v hlavě chaos. Dva týdny se neučíme a já jsem zapomněla, kde jsme byli a co jsme se učili. Dnes na mě vybafl dějepis. V sešitu jsem viděla tím mým písmem - "3.6. písemka". Ano, paní učitelka mi dala písemku na ten samý den, kdy je Teen Wolf, ale jsem šťastná, protože on mi celý den jen zpříjemní. Tato písemka nebude tak obtížná, ale přece jen bude obsáhlá, takže bych se na to v blízké době měla podívat. A pak výkresy. Když pomyslím na to, že dva jí ještě dlužím, protože mi teprve nedávno po nemoci dala zadání. Přemýšlím, že psaní tohoto článku mě zkrátka jen zbytečně obírá o čas. Ale pak si optimisticky řeknu, že to je právě to, co potřebuju - rozptýlení. Protože učení se nám sice někdy může hodit a obohatit nás. Ale ve většině případů, to co nebudete využívat, postupem času zapomenete. A to, co nezapomenete, o tom se budete chtít ujistit na internetových stránkách.

# náš vyčerpávající pochoďák

Ale zase dnes jsme končili 10.40. A ten čas by mi vyhovoval každý den. Byli jsme u Jelínka, kde se vyrábí nábytek, ne ten Jelínek, kde se vyrábí slivovice. Kromě toho jsme byli ještě v Kinském zámku na výstavě různých 'děl'. Tím děl myslím, vemte sklo a vylijte na něj různé barvy. Co mě zaujalo byla sbírka, opravdu bohatá sbírka gramofonů a gramofónových desek. A taky rádia. Jak šel čas u rádií. Také tam bylo spoustu světel, elektrických, točivých (ať je to, co je to) nebo třeba olejových. Je pozoruhodné, jak si všímám věcí, které mě nezajímají.

Před chvílí jsem přijela od kosmetičky. Tu ženskou jsem si oblíbila. Je správná, milá a nehledně na to, že je starší si s ní mám vždycky, co říct. Takže se teď cítím přitažlivě, ať to zní jakkoliv divně. Nicméně, jsem měla včera potřebu se vyfotit s fotografem aneb to naše neustálé - ,,Honzíku vyfotíš nás, prosím?''. Je opravdu maličký. Má asi 152 cm, tipuju. A nehledě, že vypadá na pátou třídu a nikdo mu nevěří, že vlastní občanku, pro mě je nedílnou součastí naší třídy. Je totiž milý a i když ho otravuju vždycky mi pomůže. A snad všechny projekty děláme společně. Naše motto je - On udělá, já přednesu. Fotku máte na konci článku.

A taky chci říct, že děkuju za ty komentáře, na které vám dnes odpovím. A i když nejsem nějaká extra krasavice. Tajně doufám, že vám můj xicht v každém podobném článku prostě nevadí. A že si na něj zvykáte. Na stayweird mimochodem připravuji delší článek na víkend. Delší, myslím - fakt dlouhý.

Nikča.


2. How have you changed in the past 2 years?

29. may 2013 at 13:21 | written by Nik Herb
(Jak si se změnila v posledních dvou letech?)

Změna. Každý člověk může projít určitou změnou, tělesnou či fyzickou. A mám-li se sama sebe zeptat, zda mě při té dlouhé dvouleté cestě potkala změna. Odpověď bude znít: "A koho ne.". Stanou se různé věci, potkáme nejrůznější lidi a všechno přispívá k tomu, abychom se přizpůsobili či vykonali nějakou změnu. Někdo si ostříhá vlasy, někdo si nechá zvětšit ňadra a někdo přestane mít rád, to co dříve miloval.

Začnu mou fyzickou změnou. Jsem ten typ člověka...no zkrátka pokud mě znáte, víte, že si často přestavuji nábytek v pokoji či, že jsem si jednu dobu neustále barvila vlasy. Ano, mám ráda změny. Změny k lepšímu. Bylo to začátkem prvního ročníku na střední škole. Neustále jsem přemýšlela, co změnit. Až jsem dospěla k závěru, že si své vlasy nechám ostříhat. Měla jsem tmavě hnědé vlasy až po prsa a během měsíce jsem se mohla pyšnit svými krátkými vlasy světle plavé barvy. Nevím, proč jsem to udělala, nejspíše jsem měla potřebu vykonat nějakou fyzickou změnu a doufat, že dostanu trochu i té psychické. A i když kousek mě lituje, že jsem se zbavila těch dlouhých vlasů…dorostou. Tak jako se mi zahojí rány, stejně tak mi dorostou vlasy.

Změny jsem zpozorovala především na postavě. Dříve jsem byla hubenější postavy, která hraničila s nezdravou postavou. Mám štítnou žlázu a rychlé spalování, takže se mi váha asi 2 roky držela na stejné hodnotě. I přestože jsem jedla, nic nepomáhalo. A tak jsem začala cvičit, legrační, že ano? Zkrátka jsem začala cvičit, abych si zvětšila objem lýtek a stehen. Splnilo se mi to. Postupem času během těch dvou let mi má štítná žláza začala ustupovat a já viděla změny na váze. Během snad každého svátku hubnu. Je to takové moje zvláštní pravidlo. Nemám ráda cukroví, a jak ho o Vánocích všude vidím ležet, tak se občas zřeknu i nějaké té večeře. Tyhle vánoční svátky jsem třeba přišla tak o 3-4 kila. Během léta roku 2012, jsem změnila jídelníček z teorie, dám si jídlo, až budu mít opravdu hlad, jsem přešla k metodě - budu se cpát, kdykoliv, čímkoliv a kdekoliv. A tuto změnu beru za prospívající a stále se jí držím. Nejen, že s kily na vrch se mi měnila čísla na váze, ale především jsem se začala lépe cítit a zvětšila se mi přednost žen aneb prsa. Momentálně měřím okolo plus mínus 158 a vážím asi 56 kilo. Správná váha je většinou udána podle výšky. Nezáleží však na výšce, ale i na druhu postavy. Například já mám těžké kosti, takže se na svou váhu moc nezdám. Ale BMI mám nyní už v pořádku.

Další změna, kterou jsem prošla po fyzické stránce. Je výdrž a síla. S přibývajícími roky roste vaše síla a pak klesá. Taky se říká, že výdrž kolísá, ale převážně klesá. Já nabrala opravdu hodně síly. Tři brigády během léta mě pořádně obrnily. A jelikož jsem nosila basy piv, lehce jsem poznávala změny v okolí paží. Minulé léto jsem pravidelně běhala a zpozorovala i změny, co se týče výdrže. Vydržím víc, ale dýchá se mi pořád stejně hrozně jako vždycky. Jednou bych si přála nezdědit rodinnou záležitost a.k.a vylezeš schody a vypadáš, jako kdybys uběhl maraton.


Za však nejdůležitější změnu, která mě potkala během mé cesty, pokládám obměnu mé osobnosti a tak trochu její kompletnost. Dříve jsem byla stydlivá dívka, šedá myška, která se za každou cenu snažila se všemi za dobro vyjít a neříct svůj názor, jestliže to znamená postavit se proti někomu. Dnes? Nechrlí ze mě dvakrát tolik sebedůvěry a sebevědomí mám nižší než někteří mí vrstevníci, ale pokud se mám někomu postavit, tak to dokážu bez mrknutí oka. Nejdu s davem, proč taky. Mám své názory a ať jsou dobré či špatné, dělají mě takovou, jaká jsem a jaká mám být. Lidi mě hodnotí a stále přehodnocují. Jednou mě vidí a umí si o mě udělat kompletní obrázek, aneb znám tvoje jméno, což znamená, že o tobě vím všechno. A já se to naučila během dvou roků brát jako výhodu. Protože kdy mě někdo nezná a má plnou pusu keců, hned poté, co mě pozná, jediné na co se zmůže, je litovat. Neznamená to, že jsem perfektní, jen jsem jiná. Mám vlastní hlavu, jsem ambiciózní a trochu více otlučená.

Během dvou let jsem potkala jeden výhodný způsob života a to je optimismus. Mnoho z vás ho pokládá jako vlastnost, pro mě je to způsob života. Proč být neustále smutný a posedlý minulostí? Všichni si hrají na zbytečné chudinky i já si na ni hrála. A teď? Moje herecká část je u konce, snažím se, aby to, co si myslím, dělám a cítím, bylo v souladu a učinilo mě to šťastnou. Snažím se radovat z obzvlášť malých momentů, protože i to je důvod k úsměvu. Nemám za potřebí se strachovat, být pesimistická a už vůbec přemýšlet nad vším, co jsem udělala špatně. Snažím se přijmout tu skutečnost, že občas zde jiné východisko není a občas to, jak reagovat na určité situace chceme, není v souladu s tím, jak bychom chtěli.

Dostala jsem pár skvělých vlastností a hned několik špatných, ale snažím se mé dobré vlastnosti podporovat a ty špatné vystavovat světu, aby věděli, jaká jsem. A tuto věc jsem nikdy neuměla. Byla jsem pravý opak toho, jaká jsem teď. Strašně jsem řešila názory ostatních i lidí, které jsem považovala za podřadné. A nyní? Všichni jsme stejní, i ti lidé, které pokládám za nepříliš skvělé. Jediný rozdíl, který vlastníme, je, že každý využijeme svoje vlastnosti jinak, někteří v dobro, jiní je použijí jako zbraň a terorizují tím ostatní. Možná, že nejsem skvělá krásná holka, ale narodila jsem se dvou skvělým osobám a už jen to se podílí na tom, jaká jsem. Neuměla jsem si skládat komplimenty a považovala lidi, kteří to uměli, za namyšlené. Opustit občas od stereotypu a začít u sebe, místo blábolení, jak je tento svět zkažený by se hodilo nejedné osobě.

Takže ano, změnila jsem se. Změnila jsem svůj životní styl, vzhled, možná i hlas. To, ale nemění nic na tom, že mé původní já, tu pořád někde je. A já jen dokončila to, co tam někde uvnitř bylo.

Svět má chybu jménem bezohlednost.

28. may 2013 at 18:07 | written by Nik Herb |  with smile
Jak vypovídá nadpis. Dnes jsem byla svědkem lidské sebestřednosti. Ano, vím, občas je dobré postavit svoji osobu na první místo. Ale být tak neohleduplný? Ráno jsem jela ČSAD a já už si po čase na tento druh dopravy zvykla. Seděla jsem v autobuse, do kterého právě nastupoval kluk, mohl mít tak okolo sedmnácti let a hned za ním se o berli táhla milá stařenka. Představte si, že je v autobusu jedno volné místo. Myslíte si, že onen chlapec nechal posadit starou paní? Ne, sedl si na poslední místo jako král. A tak jsem se rozhodla, že když ne on, tak alespoň já budu mít dostatek slušnosti. Zvedla jsem a mile jsem pobídla stařenku o berli, ať se jde posadit. Oči se jí rozzářily a poděkovala mi, jako kdyby to byla nějaká zásadní věc. Naopak, mělo by to být běžné. Mladí lidé by si měli uvědomovat, že jednou zestárnou, budou je doprovázet bolesti kloubů a stát ve vratkém autobusu pro ně nebude příjemné. A já prostě doteď nepochopím, jak kluk, který určitě všude okolo tvrdí, jak není sportovně nadaný, nedokáže na pár minut postát.

Ale to není všechno. Opět jsme byli na exkurzi a měli jsme přednášku v jedné zasedačce, kde bylo 22 míst a nás spolu s učiteli bylo 24. Do této místnosti jsem šla mezi prvníma a tak jsem obsadila místo. Po chvilce jsem si všimla, že stojí spolužačka a naše paní učitelka, která není zrovna mladého věku. Nikoho, ani toho blbého fyzikáře nenapadlo jí jako dámu a staršího člověka nechat pustit sednout. A tak jsem se zkrátka zvedla já. A na mé místo se přihnala spolužačka. Hnusným tónem jsem jí řekla, jestli vypadám jako někdo, kdo by jí pustil sednout. A když si všimla, kam tím mířím, zvedla se a nechala posadit paní učitelku. Mám lidi ráda, ať jsou jacíkoliv. Ale občas by se hodila troška soucitu a dobrého vychování. Dokonce jsem se naučila přehlížet, ty malé holky s cigaretou u huby a slovníkem dělníků, ale tohle? I když jsem dvakrát v jeden den stála, dostala jsem dvakrát za sebou ten skvělý pocit, že jsem vychovaná, a že jsem udělala správnou věc, ke které se nikdo kromě mě neměl. Odhodlejte se pomoct lidem, jednou budete potřebovat pomoct vy a všichni vás budou jen přehlížet.


Fotka výše je ze zoologické zahrady, kde jsem byla 19. května, byl to tak krásný slunný den. A já sem tu fotku dávám, abychom si to sluníčko vynahradili alespoň takhle. Dnes jako vždy nabalená jak na Sibiř, aby mi nebyla zima. Svítí u nás sluníčko a dokonce to vypadá, že by venku mohlo být teplo. Vejdu z balkónových dveří a je to, jako by se proti mně někdo rozběhl s pánvičkou, až tak mě praští ta zima, co tam je. Plánuju jít navštívit koně, tak doufám, že neumrznu. A jestli ano, tak třeba za pár dní roztaju. Doufejme. Jediné slova, co mě v této chvíli napadají, zní přibližně takto: ,,How about a good weather?".

Dnes jsme byli v Tondachu, bez obav se vsadím, že všichni znají ty reklamy na střešní tašky. A poté v Cetrisu, jak už vypovídá název, v této firmě se vyrábí cementotřískové desky. A já začínám obdivovat strojaře. Ne, opravdu, kdybyste viděli, jak je celá výroba sériová, tedy jí nedělají tak lidi jako stroje. A ty stroje? Jeden složitý stroj za druhým. Vymyslet to muselo dát značnou práci. A já mám dneska jakousi milou náladu, i přestože jsem měla celé dopoledne křeče. Pomalu si přijdu tak slušná, že by mě rodiče měli šupnout někam do kláštera. I když s mým hrubým slovníkem, který obsahuje nejedno sprosté slovo, by po mě ten klášter nejspíš museli vysvětit.

Dole ještě jedna fotografie. Máte v okolí někoho, kdo vyžaduje více pozornosti než je pro jednoho člověka třeba? Já ano. A je to ten kluk, co je se mnou na fotce, mimochodem kamarád fotil mě a on se tam nějak ,,připařil". A tak mě napadlo, že vám napíšu, jak to s ním mám. Já ho chápu jako někoho, kdo se zkrátka pořád hledá. Kdo se snaží zapadnout do kolektivu tím, že se posmívá ostatním a neustále je otravuje. Můžete mu osmkrát za sebou říct, aby toho nechal. A vaše prosba se nedostane ani k jeho uším natož mozku. Ale když s ním jdete například ze školy a není kolem vás nikdo, kdo by vyvolal všechny jeho špatné vlastnosti, je to vlastně milý kluk. Je pozorný, naslouchá vám a nechá vás kecat a poté vám dá nějakou rozumnou zpětnou reakci. Dominiku, prosím buď takový jaký doopravdy jsi.

Druhý den mé třicetidenní cesty v podobně '30 day challenge' se bohužel přesouvá na zítřek, bude to dlouhý článek. A já měla potřebu napsat tento nesrozumitelný, ale přece významný článek.

Někdo, kdo vás má rád.


You look lovely today.

27. may 2013 at 20:49 | written by Nik Herb |  with smile
Máte občas to období, kdy jste šťastní, a přitom nenacházíte důvody. Jsem neustále veselá, mám dobrou náladu. Já se zkrátka pořád usmívám. Nevím, jestli je správné se smát, i když bych občas měla plakat, ale je to sakra dobrý pocit. Hodně úsměvu jsem minulý týden rozdala opravdu spoustě lidem a spoustu lidí jsem i rozesmála.

Minulý týden jsme měli praxi, povinnou praxi. Stručně řečeno, museli jsme bez jakéhokoliv platu pro školu dělat prospěšné práce. Všichni kromě mě a mé kamarádky jeli do jedné firmy natírat plechové ploty. Jen my dvě jsme si užívaly opravování jedné místnosti, kterou jsme natírali penetrací, opravovali a následně malovaly na oranžovou. Tolikrát jsem se přistihla se slzičkou u oka, když mě rozesmála nějakým hloupým vtípkem. A celý školní týden jsme si užili v tak skvělé náladě.

Po škole jsem se vždycky vrátila domů. A nejen že doma byla po dlouhé době sestra, ale taky si tu přivedla svojí nejlepší kamarádku, se kterou je strašná sranda. Je to taková typická držka, to znamená, že se nebojí věci říkat na plnou pusu a je strašně vtipná. Jen to, že jsem mohla mít svou sestru zase doma, bylo tak…jak má být. O víkendu u nás byla návštěva a díky těm jsem se taky smála. Celkově jsem byla veselá, i přes veškerou práci, kterou mi nadělila máma.

A konečně někdo, koho si neuvěřitelně cením a kdo mě slyšel nadávat na můj tehdy zasekaný notebook, někdo s kým jsem si volala přes sedm hodin. A tou osobou je Haň. Nevím, proč, ale je to snad jediná holka z blogu, které můžu říct všechno, vždycky to přijme a ještě si toho dokáže vážit. Navíc tolik úsměvů po tom skypu. Jsem takový smíšek, když si s tebou volám.


A jaký byl dnešní den? Můžu vám říct, že tento týden opět začíná, tak vesele a šťastně. Opět se neučíme. #YEEY…ale no tak Nikčo, nejsi přece na twitteru. Jezdíme po exkurzích. Dnes jsme byli ve firmách Morava Okna, tak to asi tipnete, co vyrábí a v Schottu, ti vyrábí ploché sklo (chladící vitríny v různých marketech). A bylo to fajn, museli jsme sice poslouchat, ale na zábavu bylo i tak dost času. Mám tu nějaké fotky, jednu nahoře. Je s jednou s těch nejlepších lidí, co znám. A jednu dole s kamarádem, který má vlohy ke psaní a je za každé situace sám sebou. Navíc je fotil spolužák, který měl dobrý foťák, takže jsou celkem kvalitní.

Kromě toho se blíží 3. červen, nejen že se blíží prázdniny, ale taky začíná třetí řada mého oblíbeného seriálu Teen Wolf. Jo, musela jsem to zmínit, bude to úžasné, stejně jako pokračování Hladových her na podzim. Všimli jste si, že je 27. května a já mám na fotkách šíleně tlustý svetr, který jsem nosila v zimě? Ano, je u nás strašná kosa, někde i sněžilo, u nás buď prší, fouká, anebo příležitostně vysvitne sluníčko, aby nám dalo najevo, že pořád existuje.

Pokud budete mít čas, ale především chuť, můžete si přečíst, článek před tímto článkem a kdo je líný, tak ať zkrátka klikne sem. Já zmiňovala déšť a jé, kdo se na nás přišel podívat. Ne, vážně. Odejdi někam, kde jim schnout kvítka a potřebují vodu. Tohle je fakt, jak Haň řekla - na facetable. Pro ty neanglické vrstevníky, mlátit hlavou do stolu. Usmívejte se všude, kde jdete, kde ste a kde budete. Navíc, když se ztratíte, tak nikdo nepomůže někomu, kdo vypadá jak kaktus a neumí se usmát.

Vaše Nik Herb aneb bylinka.


1. Weird things you do when you're alone

27. may 2013 at 18:33 | written by Nik Herb
(divné věci, které děláš když si sama)

Zrovna první téma je tak...divné. To víte, že je spousta věcí, které dělám, když jsem sama. Jde o to, že musím jmenovat divné věci a já si pod tímto slověm představuju takovou škálu věcí. Tak tedy začnu.

  • Trpím samomluvou
Není to vyloženě, že byste mě viděli na náměstí, jak si něco broukám pod nosem. Spíš občas, když jdu domů, respektive jsem doma, tak si plánuju, co budu dělat. Pomáhá mi to při namáhání mého mozku i během cesty ze školy domů. A navíc pak nemusím na poslední chvíli přemýšlet, jak udělám tohle a tamto. Občas to zkuste, zkrátka se jen tak bavit se svou myslí.

  • Je libo příšerný taneček
To bylo hned to druhé, co mě to napadlo. A co, že to? Zkrátka když jsem sama doma nebo někde na někoho čekám a kolem mě není ani živáčka, tak tančím. Bohužel ne tím způsobem, kdy při tom vypadám dobře. Spíš tak mlátím hlavou do všech světových stran, dělám staromódní pohyby pažemi a všechno příliš prožívám. Což mi připomíná, že kdyby mě někdo viděl, tak se nespíš pěkně zasměje, druhá varianta, že se mě lekne a uteče.

  • Umím zpívat? Ne.
Sice se to nezdá divné, ale když schválně chcete zkazit písničku třeba tím, že šišláte, stačí abyste chvíli poslouchali za mými pokojovými dveřmi. Neumím zpívat, ani koledu vám nezazpívám a navíc polovinu mé paměti zabírají texty písní, takže je to naprosto normální, že si o půlnoci začnu zpívat #thatPOWER.

  • Kreslím do mého divného Wreck This Journal
Tohle je naprosto obvyklá záležitost. Většinou to dělám osamotě a občas se tam dělají opravdu divné věci. Neznám větší blbosti a obdivuji autorku Keri, že jí napadlo tak strašně moc pitomostí, protože když se nudím, tak je mým dobrým kamarádem. Navíc každé dílo popisuje, jak šílená vlastně jsem.

  • Psaní tohoto článku
Existuje něco divnějšího než osamotě vypisovat divné věci, které dělám, když jsem sama?

Nevím, jestli čekáte, že na sebe něco prásknu. Porno nesleduju, to mě napadlo hned jako první pod tímto tématem, i když na tom není nic divného. A já si zkrátka nemůžu pomoct, ale dělám běžné věci. A většinu divných věcí si dovolím dělat i před mými přáteli.

My first article on my new blog, let's get drunk.

26. may 2013 at 21:40 | written by Nik Herb
,,Vítejte na mém blogu.'' - možná, že za tímto bych mohla skrýt veškeré své nadšení. Ano, vidíte správně, mám nový blog. Otázkou zůstává, co bylo důvodem pro založení nového blogu. It's simple. Většina z vás zná můj druhý blog, tedy spíše ten první blog, blog před tímto blogem. A ne, že bych do toho byla zamotaná. Zkrátka většina v něm vidí, spoustu řádků, hodiny psaní a snahu vykouzlit slovy něco milého, co zahřeje vaši duši a donutí vás k úsměvu. Kdo, ale zná autorku? Co ráda dělá ve volném čase a co ji naplňuje? Spousta z vás by sebejistě odpověděla, že mě znáte. Dokázat mi to, by byly schopné maximálně dvě-tři osoby. Obávám se, že Haň, Infinity a Theé. To, právě Haň mi pomahla při zakládání tohoto blogu. Prohlédla každou mou chybku a donutila mě ji napravit. A proto jí mám ráda. K zakládání nového blogu mě donutila má sebestředná osobnost, která potřebovala blog určený k dením potřebám se vypsat z toho, co mě trápí. Napsat 30-denní challenge a sem tam přidat nějakou tu fotografii či mnou dělané umělecké dílo. A ano, přesně k tomu tento blog slouží. Pokud se podíváte do menu na rubriky, poznáte, že blog nebude jen o mě, ale i o vás. Doufám, že se mi zde bude líbit, že to zde budu mít ráda, tak jako to přímo miluju na stayweird. A doufám, že spousta z vás mě bude chtít poznat jako tu normální holku, která jen ráda píše. Jako někoho, na koho se můžete obrátit s problémy a vůči vám není škodolibý. Tento blog tedy oficiálně začíná a vy se můžete těšit na spoustu mě, mě a v neposlední řadě mě. Ke konci článku chci poděkovat Haň, mé natolik spříněné duši, že se mnou dokáže volat více než sedm hodin. Dobrou noc.
Go to gallery to see all the beautiful big-size pictures


i became an artist

26. may 2013 at 20:02 | written by Nik Herb
mé výtvarné nenadání
..chtělo by to knihu



když mi pod ruku přijde foťák..
svět se zbláznil a já skládám básně



unique advice

26. may 2013 at 19:51 | written by Nik Herb
rady pro spokojený život
rady ohledně úspěšného blogování


you should visit

26. may 2013 at 18:49 | written by Nik Herb
....
nejojedinělejší blogy na tomto serveru
.
inspirující lidé, které bych si přála potkat



články, jež stojí za to si přečíst



uživatelé s nejzajímavějšími youtube kanály


wonderland

26. may 2013 at 18:19 | written by Nik Herb
usměvné kousky z mého
středoškolského života
..
nejspíš bylo v mém středo-
školském životě zataženo